Fotbalový šampionát sledují miliardy lidí ze všech koutů světa, proto se pokaždé stává i tak trochu politickou událostí. Jeho konání předcházely a i nyní jej provází kontroverze kolem Putinova režimu, korupce ve světovém fotbale i třeba angažování videorozhodčích. Krátce po půlce turnaje už lze analyzovat, co přinesl a jak dopadly některé jeho velké příběhy. A je jisté, že jedním z hlavních vítězů je už teď ruský prezident.
Rusové už vyhráli
Pokud bylo cílem ruského pořadatelství upevnění velmocenského postavení země a částečné zakrytí ukrajinského konfliktu a dalších Putinových kostlivců ve skříni, zafungoval šampionát na jedničku. Podceňovaná ruská družina si poradila s Egyptem taženým hvězdným Mohamedem Salahem, v osmifinále pak senzačně postoupila přes favority ze Španělska. Nejen Putinovo zbožné přání se tak vyplnilo a Rusové získávají zpátky fotbalový respekt.
Po organizační stránce zatím šampionát také nenarazili na větší problém, všechno v zásadě funguje, teroristická hrozba se nenaplnila. Britský ministr Boris Johnson mohl mít pravdu, když říkal, že Putin šampionát využije ke zlepšení vlastní image, podobně jako Adolf Hitler olympiádu v roce 1936. Celkově každopádně zatím hází sportovní svátek na Rusko dobré světlo a na podezřelé přidělení pořadatelství před osmi lety už si dnes vzpomene málokdo.
Multikulturní tým jako budoucnost? Spíš ne
Před šampionátem vzbudili v Německu poprask dva tamní reprezentanti Mesut Özil s İlkayem Gündoğanem. Krátce před volbami v Turecku se vesele fotili s prezidentem Erdoganem a vyjádřili mu podporu, přestože jdou jeho zájmy vcelku ostře proti těm německým. V souvislosti s tím proběhla ve studiu České televize po jednom zápase diskuze nad propojením mezi migrací a fotbalem.
Novinářka Gaby Khazalová v textu v Deníku Referendum shrnuje zmíněnou debatu expertů takto: „Všichni přítomní byli nakonec zajedno v tom, že státy bez migrace už dnes nemají na mezinárodní úrovni šanci.“ Takové hodnocení je ale dost zjednodušené a na první pohled ideově zabarvené. Experti v debatě shodně soudili, že leckterým mužstvům promíchanost původů fotbalistů pomáhá, rozhodně ale nedošli k tomu, že by bez migrace nebylo možné v dnešním fotbale uspět. A kdyby něco takového tvrdili, neměli by nejspíš na obrazovkách sportovní televize co dělat, protože to zdaleka není pravda.
Případ německé, ale třeba i francouzské reprezentace ukazuje, že přistěhovalci můžou národním týmům evropských zemí pomoct a oživit je. Díky rozdílné fyziologické výbavě doplňují mančafty o ty herní vlastnosti, které „čistokrevným“ Evropanům často chybí – například rychlost a sílu.
Nicméně třeba takoví Španělé byli dvakrát v řadě mistry Evropy s téměř úplně homogenním týmem, současná Brazílie i Argentina stojí také na rodilých „domácích“ fotbalistech, podobně Anglie, Portugalsko či Itálie. Zkrátka nic není černobílé, migrace ke sportu patří a ozvláštňuje jej, to ale neopravňuje k unáhleným ideologickým soudům.
Hvězdné války prohráli všichni
Pokud jde o hlavní hvězdy, ke kterým svět upíral před šampionátem zrak, dá se říct, že všechny vyhasly nečekaně brzo. Fotbaloví superbozi Ronaldo s Messim shodně neprošli ani do čtvrtfinále, třetí kandidát na Zlatý míč pro fotbalistu roku, Egypťan Mohamed Salah nezískal se svým týmem navzdory očekáváním ani bod.
Poprvé za posledních deset let se tak zcela vážně mluví o konci slavné éry dvou světových superstars. Cristiano Ronaldo i Lionel Messi se kromě idolů fanoušků stali i obrovskou marketingovou a reklamní silou, jejich nekončící souboj o to, kdo je nejlepší, je symbol jedné sportovní éry. I oni ale stárnou, oba už slavili třicátiny, a přestože pořád boří rekordy a jejich týmy na nich stojí, čím dál víc jde cítit, že věčně na vrcholu nebudou.
Silněji momentálně působí příběh teprve devatenáctiletého Francouze Kyliana Mbappého. V osmifinále heroickým výkonem vyřídil Messiho Argentinu a stal se prvním hráčem po legendárním Pelém, který dal na šampionátu dva góly v jednom zápase jako teenager. Kromě toho posílá na charitu celý svůj honorář za zápasy na mistrovství, přitom má pořád šanci stát se jeho největším hrdinou a dotáhnout svoji Francii třeba až do finále.
Přes všechny politické konotace, které může šampionát na první pohled mít, jsou pořád jeho největší příběhy ty sportovní. Ten o statečných Japoncích, o simulantu Neymarovi, sprosťáku Maradonovi nebo o tom, jak králové Messi s Ronaldem opouští trůny, povětšinou zastíní všechny řeči o Putinově říši i multikulturalismu. Pelé, totiž pánbůh zaplať.
