Znáte tu situaci, kdy co se může pokazit, to se pokazí? Tak přesně to se stalo v Itálii. A může to mít dalekosáhlé dopady i na nás v Česku…
Když v roce 2011 bankrotovalo Řecko, vzalo s sebou málem i Itálii. Tehdy do situace zasáhla Evropská centrální banka (ECB) a začala řecké i italské dluhopisy hromadně vykupovat, čímž vytvořila falešnou poptávku po něčem, co nemá žádnou hodnotu. Díky tomu jih Evropy přežil a zůstal v eurozóně.
Problém se tím ale nevyřešil, jen se odsunul. A dnes se vrací jako bumerang. Léčba předlužené Itálie je však divnou léčbou. Zatímco v roce 2007 byl její dluh k HDP kolem 100 % HDP, dnes je kolem 132 %. To znamená, že ekonomika po léčbě nemá teplotu 38, ale 40 stupňů. Zadluženější v Evropě je jen Řecko s dluhem 179 % HDP. Pro představu: Německo má dluh 64 % HDP – a i to je hodně.
Už takhle je situace v Itálii špatná, jenomže ona se hlavně dál zhoršuje. Investoři se znovu ve velkém začali italského dluhu zbavovat. Jeho cena se začala ve strachu z bankrotu země propadat. Cena pojištění proti nesplacení italského dluhu vystřelila nahoru. To znamená, že když někdo drží italské dluhopisy, chce za to extra vysoký výnos. Jen toto úterý zažil výnos italských dluhopisů nejvyšší růst za jediný den od roku 1992. Rozdíl ve výnosech německých a italských dluhopisů je z toho důvodu nejvyšší od roku 2013. Jsme tedy zase tam, kde jsme byli: Evropa neumí dostat Itálii z dluhů. To je stejný případ jako Argentina, kde stále musí ve strachu z bankrotu pomáhat Mezinárodní měnový fond (MMF).
Ostatně MMF musí nepřímo „pomáhat“ i v Itálii. Italský prezident Sergio Mattarella totiž zaskočil politiky, když pověřil bývalého vedoucího činitele Mezinárodního měnového fondu Carla Cottarelliho sestavením dočasné vlády. Ta by měla zklidnit politickou bouři v zemi a dovést ji počátkem roku 2019 k předčasným volbám.
Do patového stavu se přitom politici dostali, když italský prezident odmítl jmenovat kandidáta na ministra financí Paola Savonu pro jeho euroskeptické postoje. To je šílené. Prezident zničil jedenáctitýdenní vyjednávání politiků vítězných stran jen proto, že nesdílel na euro stejný názor jako oni. Důvodem tedy nebyla neodbornost, zdravotní stav, porušení zákona, práce pro cizí tajnou službu, to a ono… ale jen názor. To je přece normální, že mají politici různé názory. Savona pouze odráží názor voličů, že jim euro nepomohlo, ale ublížilo.
Matteo Salvini, předseda Ligy, která získala ve volbách přes 17 %, prohlásil, že za rozhodnutím prezidenta stojí Německo, ale Itálie není německou kolonií. Tím problém eskaloval na celoevropskou úroveň. Jeho koaliční partner Luigi Di Maio začal hned požadovat odvolání prezidenta. Vnitropolitická situace se tak jen zhoršila.
To udělá Evropě víc škody než užitku. Prezident Mattarella vlastně nechtěně odstartoval novou předvolební kampaň, na niž není opozice připravena. Eurooptimisté z toho nemohou vyjít dobře. A hádejte, jaké téma se hned objevilo? Mluví se o vystoupení z eurozóny. O tom budou příští volby. Předpokládám, že to je přesně to, co italský prezident Matteo nechtěl.
Diskuse to bude velmi nepříjemná. Zatímco sever si euro může dovolit, jih na ně prostě nemá. Nemá smysl si nic nalhávat. Makroekonomické indikátory rozdělují Itálii podobně, jako rozdělují kupříkladu ČR na Sudety a zbytek. Sudety jsou na tom ve všech ukazatelích hůř a určitě by členství v eurozóně zvládaly hůř než Praha.
Itálii můžeme rozdělit na třetiny. To, co je na sever od Florencie, je na tom ekonomicky dobře. To, co je od Florencie k Římu, ujde. To, co je jižně od Říma, je katastrofa. Jsou zde regiony s nezaměstnaností přesahující 20 %.
To se projevuje i v počtu lidí ohrožených chudobou. Zatímco v roce 2006 bylo takových lidí v Itálii kolem tří miliónů, dnes jich je 18 miliónů. To je třetina Italů. Dočasná vláda bude vládou zoufalců, kteří nemají šanci nic zlepšit. Kdo by se do ní na pár měsíců hrnul?
Z pohledu posledních volebních preferencí se zdá, že prezident neumí počítat. Zatímco v březnových volbách získaly dvě nejsilnější strany dohromady 50 % voličů, dnes by dostaly 57 %. Itálie tak má zaděláno po letech na silnou vládu.
Problémem je, že by to byla vláda ekonomických šílenců. V polovině května připravili vládní prohlášení, kde napsali, že chtějí, aby ECB Itálii v rámci tzv. kvantitativního uvolnění škrtla dluh ve výši 250 mld. eur (6,4 biliónu korun = asi 1,3násobek českého HDP). Nikdo normální nemůže očekávat, že by na to ECB kývla. Naštěstí jim pak někdo poradil, že tento požadavek musí opustit.
Přesto to ukázalo jiný problém: ECB nikdy neměla dluhy Itálie vykupovat. Vytvořila falešnou poptávku po bezcenném radioaktivním odpadu. Itálie díky ECB nezbankrotovala a vesele vydávala další dluhopisy. Její dluh k HDP kvůli tomu během deseti let vzrostl skoro o třetinu. Nyní se dostávají k moci lidé, kteří chtějí, aby jim Evropa dluh škrtla. Po Itálii přijde Řecko, pak Španělsko a další. Představa levicových politiků, že dluhy se nesplácejí, se tím zhmotní. Tímhle by se do Evropy vrátila dluhová krize.
Nás se týká taky. Euro v posledních dnech kvůli Itálii k dolaru dramaticky slábne. To pak oslabuje i korunu k euru a dolaru. Výsledkem je, že zatímco v dubnu se kurs koruny k dolaru pohyboval kolem 20,50 CZK/USD, v úterý to bylo už 22,40 CZK/USD.
Jasně se ukazuje, že bruselský experiment měnové unie bez fiskální unie kolabuje. Itálie je černou dírou, do níž stále potečou miliardy eur, a bude to stále málo. Totéž platí pro Řecko. Nic se nevyřešilo. Evropským politikům se podařilo problém jen na pár let zamést pod koberec.
Paradoxně ti, kteří chtějí problém řešit, jsou médii označeni za populisty. A ti, kteří ho neřeší, se jen řídí heslem: Po mně potopa. Dnes už neexistuje žádný dobrý scénář. Je tu jen špatný a horší. Špatným scénářem je, že k moci přijdou šílenci a přivedou Itálii k bankrotu, což z velké části zaplatí všichni členové eurozóny. A nečlenské země eurozóny, jako jsme my, to zaplatí taky, jen o něco míň, protože i k nám se přelije recese, již to vyvolá.
Horším scénářem je, že se eurozóna rychle rozšíří na celou EU, včetně ČR. Pak to s plnou parádou zaplatí všichni Evropané, včetně nás.
A to je přesně to, co nechci. Ačkoli v posledních dvaceti letech rostl náš dluh dost rychle, v porovnání s Itálií je směšně malý. Nechci platit italské a řecké dluhy. Neboli dokud bude Itálie a Řecko platit eurem, chci platit korunou. Ostatně i bez eura máme nejnižší nezaměstnanost v EU. Nepotřebujeme s eurem ještě víc problémů.
