Projev pana předsedy Tomia Okamury na sjezdu SPD umístil někdo - buď sám pan Okamura, nebo některý z jeho lidí - na Facebook. Bohužel, ten někdo neodstranil dramaturgické popisky obsažené v textu. Díky tomu vzniká oprávněné podezření, že projevy panu Okamurovi někdo píše. Někdo, kdo mu tyká a koho musí pan Okamura poslouchat.
Celý Facebook žije velkou legrací: Okamurovci vypustili na Facebook text Okamurova projevu na sjezdu, aniž by z něj odstranili dramaturgické poznámky určené přednášejícímu za kecpultem. Takže na Okamurově facebooku můžeme číst: „Mainstreamová média manipulují s fakty až do té míry, že SPD není prý hnutím za svobodu a demokracii, ale pro média jsme Okamurovci a Okamura je prý extrémista a málem zločinec. Bez debaty. A prezidentská volba není podle médií souboj osobností, které předkládají státnické vize - odpusťte pane prezidente upřímnost (usměj se na Zemana), ale je to boj dobrých antizemanovců proti zlému Zemanovi.“
Bylo by pochopitelně velmi snadné začít pana předsedu Okamuru zesměšňovat, že si musí psát dramaturgické poznámky, že není schopen svůj proslov přednést bez nich a dělat gesta dle potřeby okamžiku, ne podle předem připraveného scénáře. Ale dělat si dramaturgické poznámky do připravené přednášky je velice obvyklé, a abych se přiznal, dělám to taky. Co je tedy na uniklém projevu pana předsedy tak zvláštního? No přece to, jak sám sebe oslovuje. Když si dělám dramaturgické poznámky nejen já, ale všichni lidé, jejichž připravené scénáře jsem někdy viděl, tak jsou poznámky psány trochu jinak. „Zpomalit. Usmát se. Podívat se do sálu. Usmát se na Zemana.“ Málokdo sám se sebou mluví jako s druhou osobou, málokterý Josef sám sobě dává příkazy slovy „Pepek, vyskoč!“ Podobné vyjadřování - aniž bych chtěl pana předsedu Okamuru k té postavě jakkoliv přirovnávat - má románový hrdina Glum z Pána prstenů. Ten se oslovuje „můj milášku“ a když o sobě mluví, tak říká „můj milášek“. V běžném světě si však podobným způsobem dává příkazy málokdo. Zato v běžném jazyce přesně takto, takovými slovy, formulujeme příkazy dávané druhé osobě.
A tak mě napadá vtíravá myšlenka: Není pan Okamura někým řízen? Nepíše mu ve skutečnosti projevy někdo, kdo ho zpovzdálí řídí a jen mu dává příkazy typu „Usměj se na Zemana?“ Že by pan Okamura sám se sebou mluvil a dával si příkazy typu „Tomio, udělej to a to“, zní fakt divně. Pokud ale ty dramaturgické popisky psal někdo jiný, nějaký jeho skrytý šéf, je formulace „usměj se na Zemana“ naprosto přirozená a na místě. A tak se ptám: Je Tomio Okamura skutečně politik, nebo jde o loutku zpovzdálí řízenou Reptiliány?
