„Slyšela jsem, že Amerika má hodně mužskou energii, je to pravda?“ zajímala se o rok a půl mého života přesně mířenou větou jedna česká herečka. Setkaly jsme se na jedné z mnoha kulturních akcí, ke kterým jsem se v Praze nachomýtla.
Ptala se proto, že prý často píšu o šovinismu a feminismu. Proč to dělám? Jsme přece všichni lidské bytosti, na pohlaví nezáleží. Jenže: Amerika opravdu má mužskou energii, i když se tváří, že ne.
„Svět ovládají zlí, mocní mužové,“ konstatuji chladně po roce a půl v Hollywoodu. „Ty a ten tvůj sexismus!“ vysmívá se mi dál kamarádka. Následně mi, aniž by si uvědomovala souvislosti, vypráví, jak jí režisér, s nímž pracuje, vrazil jazyk do pusy. „To je nehorázný disrespect!“ vztekám se česko-anglicky a kamarádka, jejíž jazyk přišel nedobrovolně do kontaktu s nadřízeným jazykem, pokračuje: „V ten moment byl takhle malinkej a já nad ním měla moc.“ „Za mě je to sexuální harassement,“ odporuji. Načež kamarádka odvětí: „Já neznám tady tyhle situace z pohledu oběti jako ty, mně to připadá v pořádku.“
A mám to.
Ale trvám si na svém: v pořádku to není. Pokud vás někdo začne líbat a vy nechcete, nesnažte si namluvit, že vám to vlastně nevadí. Neopakujte si, že líbání se přece nepočítá, plácnutí po zadku taky ne, a už vůbec ne slova. Nevyužívejte své situace a pak vás nebudou využívat ani ostatní. Ale ani nepřijímejte ty kecy, že je to tím, že se ženy oblékají vyzývavě.
Řekla bych, že v Česku jsme otevření sexisté, kdežto v Americe se to tají a o to je to horší. Oficiálně se nic neděje, pod povrchem peklo.
Upřímně? Můj nápad odstěhovat se do Los Angeles nebyl chyba, ale zpátky v České republice je mi líp. Ne kvůli sexismu, který si ani neumíme pojmenovat, ale kvůli té příjemné, vzkvétající, fungující umělecké komunitě. Jen bychom si měli plně uvědomovat, jak se věci doopravdy mají, a nelhat si do kapsy, že si za to „ženský vlastně můžou samy...“.
