Mladá česká herečka Alena Doláková stále žije a pracuje v Hollywoodu a stále o tom každé úterý píše na reflex.cz. Ale už toho má všeho tak nějak dost. Chápete proč?
Lidi v L.A. jsou po prý časem „jader“ čili vyřízení, apatičtí. Viděli příliš mnoho škaredého. Hodně lidí jim ublížilo. Hodně se snažili, ale neuspěli. Nebo uspěli, ale naplnění nepřišlo. Už nedokáží být nadšení pro věc. Nic je netěší, nic je nevzruší. Jsou perfektně oblečení, mají perfektní vymodelovaná těla, kabelka v ceně auta k tomu. Ale co z toho?
V L.A. jsou ulice prázdné a lidi schovaní za velkými ploty. Nikdo nechodí ráno po ulici do práce jako v Česku. Všichni makají od nevidím do nevidím, až tři hodiny denně tráví v autě. Žádná příjemná rutina procházek z práce pro rohlíky. Žádné cvičení v úterý, hospoda v pátek, jak to známe z domova.
VIP klub je otevřen každý den, ale nesmíte se tam s nikým bavit, aby ty slavné nikdo neobtěžoval. Luxusní samota ve sluneční záři je to. V Praze zas šedivá samota mezi břečkou, jarním kvítím nebo podzimním listím. Ale ty krásné budovy! Po roce a půl v L.A. teď českými městy nábožně procházím, koukám nahoru a jsem unešená jak malé děcko.
V Los Angeles jsou budovy většinou neutrální nebo škaredé. Z plastu postavená luxusní restaurace vám sice nabízí šampaňské, co servírují modelové, vedle vás sice sedí Julia Robertsová, ale vy víte, že jsou to vlastně jen dekorace, kulisy. Historie nulová. I když… umřel tu Helmut Newton vlastně. Mluvím o „historické“ budově Château Marmont.
Pod určitým úhlem a v určitém světle tu uděláte tu nejkouzelnější fotku pro módní časopis. Modelka na sobě nedá znát, že její otec mlátil její matku a ona teď taky chodí s podivným agresorem. Fotograf nikomu neřekne, že má depresi, protože žije už pět let sám. Make-up artista nikdy nikomu nepřizná, že zahýbá své těhotné ženě. Recepční nevysloví nahlas, že se chce zabít, protože před čtyřmi roky přijela z Alabamy a ještě není ani trochu slavná, zato je pořád za pultem a nesnáší tam každou minutu falešných úsměvů. Všichni pak půjdou domů koukat se na seriál HBO, který teď je v kursu.
A všichni si řeknou, že jejich život přece není tak strašný, protože v něm není žádná vražda. A půjdou spát. Ráno zas budou profesionální. Budou se hnát vpřed, protože na smutky či prožívání není čas. Snad jen na občasný dekadentní večírek. Ale ten už vlastně nahradila džusová dieta a jóga.
Když přijdete do Château Marmontu a lehnete si tam s knihou k bazénu, může se to zdát o tolik lepší než pokuřovat na balkónu na Jižáku. Ale staré dobré klišé: nejvíc záleží na tom, kdo s váma bydlí na Jižáku a s kým jste v Château Marmontu.
V L.A. jsou všeobecně závazky pro většinu lidí tabu, protože kariéra je na prvním místě. Láska je pouze prostředkem k „vyšším cílům“. Nebo překážkou. Jenže pro mě je nejdůležitější právě ta láska a všechno ostatní mě nechává „jader“.
A tak děkuju za každou procházku pro rohlíky, za každý střet s realitou, která není lživý hollywoodský sen, který sama propaguji na sociálních sítích. V krásných kulisách předstírám, že jsem tu šťastná, ale upřímně? Jsem sama opravdu čím dál víc “jaded”.
