Emil Arthur Longen založil moderní české divadlo. Dal divákům Šviháka Rudiho, Švejka i Lenina
Před 90 lety zemřel Emil Artur Longen. Dramatik, režisér, kabaretiér, herec, spisovatel, malíř a hybatel české kultury počátku 20. století a první republiky. Longen jako první zrežíroval Haškova Švejka a napsal první životopis jeho autora. Psal a režíroval první české filmové grotesky o Šviháku Rudim i scénáře ke komediím Vlasty Buriana. Ve fiktivně-autobiografickém románu Herečka zvěčnil zásadní momenty pražského kulturního prostředí 1. republiky.
L. Ongis, Chvostík, dr. Buffiel. Pod těmito a mnoha jinými jmény se skrývá osobnost průkopníka českého moderního umění Emila Václava Františka Pittermana, známého spíše jako Emil Arthur Longen.
Pitterman － Longen se narodil v roce 1885 do vážené právnické rodiny. Jeho otec působil jako advokát arcivévody Františka Ferdinanda dʼEste a od nejstaršího syna Emila se očekávalo, že vykročí v otcově šlépějích. Jak se brzy ukázalo, životní cesta měla mladíka vést úplně jinam. Už coby student reálky ve Vlašimi začal malovat a hrát ochotnické divadlo. V patnácti letech pak utekl z domova a přidal se ke kočovné divadelní společnosti. Rodina na to reagovala po svém – syna si odvedla a nechala ho zavřít do sanatoria pro duševně choré.
Na akademii a v pražském podsvětí
Po propuštění rodiče moudře usoudili, že rebelujícího syna nejlépe usměrní, když ho budou v uměleckých ambicích podporovat. Emil začal v roce 1902 studovat na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Franze Thieleho. Projevil se jako nadějný malíř, minimálně stejné zapálení ale projevoval v mimoškolních aktivitách. Začal docházet do avantgardních socialistických a anarchistických spolků. Přátelil se s S. K. Neumannem, Marií Majerovou, Fráňou Šrámkem, Františkem Gellnerem a mezi jeho oblíbené kumpány patřil Jaroslav Hašek. Z akademického prostředí začal utíkat do světa divadel a kabaretů a už v roce 1906 se ve společnosti Eduarda Basse objevil na prknech Schöblova kabaretu. Zde se poprvé převtělil do svého alter ega, dekadentního kavalíra a narkomana Longena. Diváky ohromoval bravurou, se kterou zvládal přecházet z frašky do dramatu, pantomimy, stínohry, loutkoherectví, recitovat, zpívat a dovádět jednoduché skeče do fantastických a absurdních extrémů.
Po absolvování jednoroční vojenské služby už Longen na akademii docházel jen sporadicky a byl z ní nakonec pro kázeňské prohřešky vyloučen. Osvobozen od školních osidel se mladý dandy vrhl po hlavě do společenského dění. Stal se vůdčí postavou umělecké skupiny Osma, kde působil například Emil Filla, Václav Špála nebo Bohumil Kubišta. Experimentoval s impresionismem, expresionismem i kubismem, maloval, ilustroval, pořádal výstavy a umělecké exkurze po Evropě. Jeden čas se dokonce přidal k cirkusu jako hadí muž, žonglér a klaun a dokočoval s ním až do Francie.
Švihák Rudi
V Paříži se Longen dostal k práci pro filmové studio bratří Pathéových. V dodnes fungujícím PATHÉ! SAS vystupoval po boku slavného Maxe Lindera － první hvězdy němého filmu, jehož postava „šviháka Maxe“ inspirovala i velkého Charlieho Chaplina. Po návratu do Prahy se pokusil své zkušenosti zúročit ve spolupráci s průkopníkem české kinematografie Antonínem Pechem. Série komedií o „šviháku Rudim“ patřila k nejpopulárnějším číslům Pechových cinematografů, velkou díru do světa s nimi ale nadšení filmaři neudělali. Longen navíc opět rychle zapadl do nočního bohémského života. V kavárnách debatoval s Egonem Ervínem Kischem, v zapadlých špeluňkách se opíjel s anarchistou Frantou Sauerem, s Jaroslavem Haškem pořádal v hospodě U Vejvodů divoká divadelní představení o dobrodružství detektiva Herlocka Šolmese.
Aby pokryl dluhy z nekonečných nočních tahů, musel se Longen začít ohánět. Vystupoval snad ve všech pražských kabaretech. Působil v Červené sedmě, Intimním kabaretu, Montmartru, Na poříčí, stálé angažmá měl v podnicích Karla Hašlera v paláci Lucerna a divadle Rokoko, kde se seznámil s mladým Vlastou Burianem. Program postavený na varietních humoreskách a líbivých šlágrech ale nevyhovoval jeho uměleckým ambicím. Založil si proto vlastní divadelní společnost, kam stáhl podobně naladěné ambiciózní umělce – manžele Karla a Ellu Nollovy a herečku Polyxenu Markovou, s níž se v roce 1910 oženil. Společně objížděli kabarety v Praze, Brně a Ostravě, vymetali malé venkovské scény, hostovali ve Vídni a Terstu, v Berlíně měli dokonce vlastní avantgardní kabaret Wilde Bühne. V Lublani Longen krátce zastával funkci scénografa a uměleckého ředitele, v Paříži za války maloval obrazy z bojišť československých legií pro vznikající Památník odboje.
BUM a Revoluční scéna
Poválečný optimismus nového Československa v Emilu Longenovi vzbudil touhu pozvednout divadlo do role společensky vlivného umění. Po krátkém angažmá v Kladně si v Praze založil vlastní kabaret BUM. Na scénu v paláci Adria přetáhl největší divadelní a kabaretní hvězdy － Ference Futuristu, Vlastu Buriana, Sašu Rašilova, Emana Fialu, manžele Nollovy. Záhy se však ukázalo, že tolik přebujelých eg nedokáže ukočírovat a soubor se po několika měsících hádek a žárlivých výstupů rozpadl. Longen se však nedal odradit a na troskách BUMu vystavěl ještě daleko ambicióznější podnik – prototyp českého „divadla malé formy“ nazvaný Revoluční scéna.
Longen byl aktivním členem pražské levicové avantgardy a divadlo pojímal jako součást boje proti „diktatuře kapitalismu a buržoasie“. Jeho Revoluční scéna se nevymykala běžné divadelní scéně jen ideovým zaměřením, ale i repertoárem a šíří výrazových prostředků. Soubor experimentoval s výpravou, architekturou, zapojoval do dramaturgie prvky cirkusu, artistiky, kabaretu, improvizace. U diváků se to bohužel setkalo s nepochopením a hlediště scény v paláci Adria zelo často prázdnotou. Ze hry Dáma a vrah, kde se objevila postava V. I. Lenina, diváci na protest odcházeli. Nezaujala je ani dramatizace Kischovy povídky z prostředí pražské spodiny Tonka Šibenice, ve které excelovala Xena Longenová. Většinovému publiku uniklo i historicky první ztvárnění románu Dobrého vojáka Švejka, kde hrál hlavní roli Karel Noll a Longen si střihnul part feldkuráta Katze. Zklamaný principál se pokusil divadlo zachránit zařazením zábavného revue vedeného Vlastou Burianem, po dvou letech strádání ale Revoluční scéna musela stáhnout oponu navždy. Její odkaz ale zanedlouho ožil v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha.
Dvorní scénárista Vlasty Buriana
Vedení neúspěšného podniku Arthura Longena takřka zbankrotovalo. Záchranný kruh mu hodil až Vlasta Burian, který si v roce 1925 založil vlastní divadlo a Longena v něm zaměstnal jako dramaturga, režiséra a příležitostného herce. Longen se mu odvděčil desítkami titulů, z nichž byly později mnohé zfilmovány do klasik jako C. a K. Polní maršálek, Anton Špelec ostrostřelec, Funebrák nebo Hrdinný kapitán Korkorán. Vytvořil i schéma Burianova herectví, kdy proti bystrému a improvizujícímu komikovi vystupuje poněkud zapšklý seriózní pán – nejprve ho ztvárnil Karel Noll, později Jaroslav Marvan.
Navzdory úspěšné spolupráci to mezi oběma osobnostmi jiskřilo a Longen a jeho žena často utíkali k účinkování u konkurence. Postupně se ale začal rozpadat i jejich vztah. Longen utekl před dluhy na Šumavu, kde se na čas oddal malířství. Xena z metropole nechtěla odejít, nedařilo se jí ale najít angažmá, trpěla depresemi a pocitem, že své herecké nadání zahazuje v bezcenných fraškách. V roce 1928 bohužel vyřešila vleklou osobní a partnerskou krizi sebevraždou. Zdrcený Longen zachytil své vzpomínky na Xenu v životopisném románu Herečka. Ten dodnes slouží jako unikátní náhled do málo zmapovaného prostředí české prvorepublikové avantgardy.
Poslední etapa
Smrt jeho múzy jako by předznamenala zahájení poslední etapy Longenova života. Znovu se oženil, vrátil se k práci pro Vlastu Buriana, věnoval se scenáristice, režii a o svém kolegovi napsal biografii nazvanou Král komiků. Z finančních a osobních problémů se však nedostal a nakonec musel z pražského prostředí utéct do Posázaví. Ve 30. letech se pustil do práce pro český film. Adaptoval své scénáře Burianových veseloher, zahrál si ve filmech Aféra plukovníka Redla a Třetí rota a pokusil se i o režii ve veselohrách Miláček pluku a Skalní ševci. Posledním filmem, na kterém Arthur Longen pracoval, byla veselohra Martina Friče Jedenácté přikázání. Během psaní začal trpět žaludečními problémy a ze svého posázavského letního bytu ve Vysoké Lhotě u Čerčan byl převezen do nemocnice v Benešově. Tam mu byl diagnostikován prasklý žaludeční vřed. Následným komplikacím Emil Arthur Longen v závěru dubna 1936 podlehl.
