Opravdu to chci pochopit. Neustále mě peskují, že jsem nespravedlivý vůči uprchlíkům i Evropské unii a že důvody, které na Bruselu i uprchlické vlně kritizuju, jsou pomýlené. Jedině Brusel mě má ochránit proti zlému a rozpínavému Putinovi a před novými válkami na evropském území. Jeden přítel, vášnivý bruselista, si dokonce myslí, že můj antibruselismus je projevem propuknuvší duševní choroby.
Jednoduše – když jsem proti Bruselu, nemůžu být přece normální. Možná ano, neumím posoudit. Jen si pamatuji, že naposledy zavírali do blázinců lidi, kteří nesouhlasili s oficiální ideologií (a bruselismus oficiální ideologií už dávno je, jeho popírání začíná být trestné) v brežněvovském Sovětském svazu. Kdo nesouhlasil s nejvyšší možnou formou štěstí, tedy koncentrákovou podobou socialismu, byl nemocný a musel se léčit. Že to léčení bylo poněkud nedobrovolné a drastické? Ale nemůžete si myslet, že na tak těžkou chorobu pomůžou přímořské lázně a bahenní zábaly.
Protože nechci skončit v nějakém moderním euroblázinci, za každou cenu se snažím najít na uprchlické vlně a bruselismu něco pozitivního. Třeba vitální multikulturní obohacení zdegenerované a stárnoucí Evropy. Ale nejde mi to. Ve chvíli, kdy začnu snít o vzájemném obohacení muslimů a křesťanů na starém kontinentu, kdy začnu být doháněn dojetím nad válkou zbídačenými rodinami, hledajícími štěstí a naději v Evropě, zavraždí nějaký mladý muslim dvaadvacet lidí včetně dětí na popovém koncertu v Manchesteru. A popadne mě spravedlivý vztek.
A když mě přejde, začnu přemýšlet o tom, že zapomenu na ministryni zahraničí Evropské unie, antisemitskou komunistku Federiku Mogheriniovou, a budu v duchu jásat nad svobodným cestováním po zemích Unie při vzpomínce na ponižující procedury před naším vstupem do Schengenu (o dobách před listopadem 1989 ani nemluvě) a vyvěsím do oken žluto-modrou vlajku Evropské unie. Což mi ovšem vydrží jen do chvíle, než si přečtu slova nového francouzského prezidenta Macrona po setkání s předsedou Evropské komise Junckerem.
„Je třeba většího úsilí k omezení přílivu levné pracovní síly z východu osmadvacítky do zemí, jako je Francie. Příliv Východoevropanů pracujících za nízké mzdy při pobytech ve Francii oslabuje podporu, jíž se Evropská unie v zemi těší. Vedle této Francie, která se reformuje, transformuje a celkově obnovuje, potřebujeme Evropu, jež ochraňuje,“ prohlásil Macron.
Aha. Takže reformátorovi, transformátorovi a obnovovateli Macronovi například nevadí miliardy, které do jeho země plynou z toho, že si ve velkých českých městech koupily francouzské firmy vodárny a my jim za českou vodu platíme, ale vadí mu, když do Francie přijedeme a pracujeme.
Na druhou stranu ale toleruje, že ve Francii žijí, nepracují a za státní podporu tuto krásnou zemi kulturně obohacují stovky tisíc migrantů z Afriky a Blízkého východu; považuje to dokonce za tak krásný zvyk, že by si prostřednictvím Bruselu přál, abychom si jich my, východoevropští barbaři, co neumějí jíst příborem, užili taky. Povinně – jak demokratická vůle Bruselu velí – samozřejmě.
Asi opravdu patřím do blázince.
