Jan Tříska: Herec, který dobyl Hollywood a navždy okouzlil generace českých diváků

V okolí Liboce na západním okraji Prahy, kde Jan Tříska s rodiči a ses­trou Lidkou vyrůstal, se to jen hemží příběhy z dávných časů. Na nedalekém šáreckém hřbitově u kostela sv. Matěje mají být podle legendy pohřbeni muži z družiny bájného Ctirada, kterého v dívčí válce přelstila bojechtivá Vlasta. Proroctví slepého mládence z doby Karla IV. praví, že v oboře Hvězda na rozhraní Liboce, Ruzyně a Malého Břevnova proběhne slavný sněm, z něhož po letech poroby vzejde nový český král. A o Liboci se konečně říkalo i to, že je zde pochován císař Josef II. „Neboť prý cestoval v posledních svých letech jako lékař na zapřenou,“ čteme ve sto šedesát let starém časopisu Lumír.

Janu Třískovi by se také líbilo, kdyby ho nechali navěky spát na zdejším hřbitůvku. Jenže na místě nazývaném starousedlíky Svatý Kříž se nepohřbívá už od roku 1902. Dnes je to pokojná a stinná oáza, dokonale skrytá očím každého, kdo není místní. Hloubavý a uzavřený Jan by tu nepochybně našel klid a mír. Jenže to byl jen takový sen, který by se vzhledem k potřebným formalitám nejspíš ani nedal realizovat. Nakonec to tedy dopadlo jinak. Některé zdroje tvrdí, že byl Třískův popel rozprášen dílem na zahradě jeho domu v Santa Monice a dílem nad Tichým oceánem. Je to však fáma mylně vyvozená z jeho výroku: „Moje žena o tom žertuje. Říká: ‚Prosím tě, pamatuj si, že chci být rozprášená.‘ Já bych se k ní připojil. Chci s ní být naházený do moře, i když se v něm nekoupu.“ Paní Karla Třísková uvádí věci na pravou míru: „Urna s Honzovým popílkem, kterou jsem si přivezla z Prahy do Kalifornie, je pořád u mě. Nikdy nebyl nikde rozprášen.“

Rodinná tajemství

Faktem zůstává, že do venkovsky vyhlížející pražské čtvrti Liboc neopomněl Jan Tříska zajet, kdykoli ho práce zavedla zpět do Česka. „Nestýská se mi, to ne, svůj život jsem si zvolil dobrovolně a přátele stejně nosím v srdci,“ vyznal se roku 2001. „Ale pokaždé, když jedu z pražského letiště po Evropské a skoro vidím svůj rodný domek v Jenečské ulici čp. 64, vzpomenu si na dětství. Vybavím si maminku, která byla takový spartánský, skeptický člověk, a protože jsme neoplývali penězi, žili jsme v disciplinované chudobě. Táta byl taky svéráz, povoláním psycholog, měl blízko k vědě i poezii.“