Miliardář a byznysmen Pavel Sehnal se rozhodl oprášit starou politickou značku a s Občanskou demokratickou aliancí (ODA) hodlá zasáhnout do nadcházejících voleb do Poslanecké sněmovny. Je tak v řadě dalším bohatým člověkem, který hodlá aktivně promlouvat do politického dění v České republice. Přílivu movitých lidí do politiky se ale nelze divit. Tradiční strany jsou zkostnatělá, zatuchlá, a však chudá monstra, ve kterých si svoje místo na slunci každý musí nejdřív vysedět a řada politiků je na své partaje doslova přicuclá jako hladové klíště.
Nejprve připomeňme, kdo další z tuzemských boháčů aktivně či nepřímo vstoupil (nebo tak hodlá udělat) do politiky. Na prvním místě to je samozřejmě Andrej Babiš. Mezi dalšími je možné jmenovat hazardního krále a majitele impéria Synot Ivo Valentu, který finančně podporuje Stranu soukromníků, anebo spolumajitele Penty Marka Dospivu, který finančně pomáhá rozjezdu strany Realisté Petra Robejška. Dospiva se sice o veřejné funkce neuchází a nebude ani kandidovat, ale jako zkušený a dravý podnikatel zcela nepochybně sleduje své cíle, byť jejich zhmotněním může být vstup nových tváří do politiky a jejich podpora vizí, které jsou i Dospivovi blízké.
S výjimkou Babišova ANO všechny výše uvedené subjekty teprve čekají četné porodní bolesti a formování struktur. Mají však tu výhodu, že za nimi nebo v jejich řadách stojí známé tváře, které veřejnost zná. Zároveň díky darům svých mecenášů mohou hned začít fungovat a dávat o sobě vědět. Navíc mohou i finančně plánovat inzertní volební kampaně.
Pokračující vstup bohatých lidí do politiky je dalším pokračováním parcelování českého veřejného prostoru. Byznysmeni si nejdříve rozdělili jednotlivé segmenty hospodářství, pak si rozdělili média (jimiž se mnohdy vzájemně drží v šachu či skrze je budují ochranný val pro svůj byznys) a v konečné fázi si rozdělují politické spektrum a voliče.
Jak správně a bez rizika odstranit klíště >>>
Jejich krokům se svým způsobem nelze divit. Nejsou spokojeni s tím, jak tradiční strany spravují zemi a veřejnou agendu. Tradiční politici jsou v jejich očích zdiskreditovaní, protože za poslední dvě dekády napáchali hromady chyb, jsou neschopní, kvůli moci a vlivu ohební jako proutek a na svých stranách jsou mnohdy existenčně závislí, protože skrze ně se dostávají do funkcí a postů štědře placených erárem. Paradoxní přitom je, že jejich domovské strany jsou chudé, mají minimum majetku a takřka na každou větší kampaň si musí půjčit a očekávají, že půjčku splatí státní dotací za získané hlasy. Tradiční matadoři se však svých mateřských stran vzdát nemohou, protože bez nich by nebyli nic a museli by se živit sami (mnozí velice horko těžko).
České politické strany (s výjimkou komunistů) nejsou žádnými masovými stranami podle německého vzoru, ale defacto úzkými bratrstvy, do jejichž řad většinou vstupuje ten, který chce získat vliv, moc nebo peníze. Pochopitelně čest výjimkám, kteří do nich vstupují z čistého idealismu, ale ti většinou brzy narazí a jsou odsunuti na druhou kolej. Zástupci většinové populace se do politických stran nehrnou, mnohdy jimi opovrhují a ti schopní opakují svoji mantru, že si umí vydělat slušné peníze poctivě i bez politiky.
Přesto volby jsou definovány jako svobodná soutěž politických stran a hnutí. Tedy, někdo se o tu moc musí nebo by měl ucházet. Různí lidé mají různé názory a preference a proto je tu i více stran. Přesto vznik nových uskupení dává tušit, že tu ve volební nabídce něco chybí. Něco, co tradiční strany nemají, nebo co nechtějí slyšet ani vidět, nebo to, co před časem opustily. Nehledejme za vstupem nových stran a bohatých lidí do politiky apriori nějakou čertovinu. Ale demokracie je diskuse a na tu mnozí bohatí byznysmeni ze svých firem nejsou zvyklí, protože je neefektivní. Přesto je dobře, že tu nastává určitý myšlenkový či hodnotový kvas, zletargizovaná česká politická scéna ho potřebuje jako sůl.
