Další ostuda: Babiš a Pavel se pohádali i v den státního svátku. Premiér je buran, prezident dává ultimáta
Tak jsme si ten státní svátek, Den vítězství, náramně užili. Byl zastíněn dalším kolem sporu o účasti na summitu NATO mezi prezidentem Petrem Pavlem a premiérem Andrejem Babišem. To skutečně nemohlo pár dní počkat? Museli jsme to poslouchat i v hodinách, kdy jsme si měli více připomenout lidi zavražděné v koncentrácích či vojáky padlé v boji za naši svobodu?
Prezident Petr Pavel a premiér Andrej Babiš poměrně dlouho hledali termín pro schůzku, na které by si vyjasnili další postup ohledně české delegace na červencovém summitu NATO v turecké Ankaře. Prezident tam chce jet za každou cenu, premiér a vláda to odmítají. Pavel a Babiš se velmi nevhodně sešli v den státního svátku a je z toho další polízanice.
Babiš neustoupil ani o píď, hlavu státu na summitu nechce. Navíc přišel na schůzku bez omluvy pozdě, choval se u toho jako buran. Na slavnostním aktu na pražském Vítkově se tvářil jako kakabus a pak se na rozdíl od ostatních nejvyšších ústavních činitelů nezúčastnil jmenování a povyšování generálů na Pražském hradě. To poslední vypustil, protože jednal v Kramářově vile s belgickým premiérem Bartem De Wewerem. To také nešlo zařídit jinak?
Pavel si zase půlku slavnostního dne na vzniklou situaci stěžoval. Začal dokonce kvůli účasti na summitu vyhrožovat podáním kompetenční žaloby k Ústavnímu soudu. V překladu – já do té Ankary chci, chci a chci. Ano, tomu rozumět je, protože podle Ústavy reprezentuje zemi navenek a je nejvyšším velitelem ozbrojených sil. Jenže den před jednáním s Babišem vyšel s prezidentem rozhovor v Deníku N, kde Pavel zatlačil na pilu. Místy to působilo jako ultimátum. To prý Babiše a členy vlády „naštvalo“. Že interview vyšlo před schůzkou s premiérem podle všeho není žádná náhoda. Jenže přes média nemají vrcholní politici o takových věcech vyjednávat. Petr Pavel navíc ve zmíněném rozhovoru říkal většinou stejné věci, které už předtím řekl v rozhovoru pro Reflex.
Je to fraška, že se prezident a vláda nedokážou normálně domluvit na tom, kdo pojede na summit NATO. Přitom řešení je prosté – Pavel by mohl být na summitu na zahajovací neformální večeři a Babiš další den povede oficiální jednání. To ale premiér nadopovaný šéfem sněmovního cirkusu Tomiem Okamurou a šéfem motodiplomacie Petrem Macinkou sabotuje. V překladu – teď ti to spočítám, spočítám a spočítám.
Do pokračování sporu se v den státního svátku ihned vložili i další vládní a opoziční politici. Jejich moudra se ale pořád opakují, stav se nemění. Média se na tom popásají, sociální sítě bouří.
Proč to všechno ale provozují politici v den tak významného státního svátku? To skutečně nemohlo počkat o den, o dva, o týden?
Kvůli nesmyslnému politickému mumraji se proto v Den vítězství málo vzpomínalo na zavražděné Židy v koncentrácích. Nezaznělo dost slov úcty k vojákům, kteří hrdinně za druhé světové války umírali za naši svobodu na východních i západních frontách. Po vzpomínce dalších obětí války, kterými byli například nuceně nasazení, či lidé v odboji, se téměř slehla země. Vzpomínky vytlačilo poštěkávání.
Do naprogramované ostudy jsme zatáhli i vzpomínaného belgického premiéra De Wewera. U něj připomeňme, že belgičtí vojáci se podíleli pod velením Američanů za války na osvobození části západu Československa. Takže – díky hoši! Na tiskové konferenci po jednání s Babišem De Wewer řekl pár slov na úvod a pak už se ke slovu nedostal. Dotazy totiž většinou mířily k zápasu Pavel versus Babiš. Belgičan u toho občas převracel oči v sloup a pak koukal rezignovaně, když nedostal při dotazech prostor říct jediné slovo. Skutečně ani jedno! Takže – sorry, pane premiére!
Premiér Babiš v průběhu Dne vítězství kromě jiného řekl: „Svět je znovu rozervaný konflikty, přesto jako by v některých sílilo nebezpečné přesvědčení, že se vlastně tolik neděje a že dějiny se nemohou opakovat. O to naléhavější je dnes připomínat, že skutečná síla státníků se nepozná podle toho, jak dlouho dokážou vést válku, ale podle toho, jestli dokážou najít odvahu ji ukončit.“
Mnohokrát s předsedou české vlády nesouhlasím, ale v tomto má pravdu. Také síla českých státníků se pozná podle toho, zda dokážou najít odvahu, ukončit tu nesmyslnou válku, kterou nás otravovali i ve sváteční den. Zatím se k tomu nikdo nemá.
