Vede vládu Babiš nebo Macinka? Premiér se čím dál víc ukazuje jako slabý a manipulovatelný
Páteční schůzka Petra Pavla s premiérem Andrejem Babišem žádný průlom ve sporu o prezidentovu cestu na letní summit NATO v Ankaře nepřinesla. Zatímco prezident na své účasti v souladu s dosavadními zvyklostmi trvá, předseda vlády dál podléhá vlivu svého ministra zahraničí. Žádný vlastní důvod pro to, aby se Pavel klíčového jednání neúčastnil, totiž dosud neformuloval.
Prezident mezitím pokračuje v silné rétorice vůči vládním představitelům, kterou poprvé před několika týdny použil už ve velkém rozhovoru pro Reflex. V novém rozhovoru pro Deník N sice uznal, že Macinka zatím nepůsobí jako vysloveně špatný ministr, pokáral ale předsedu vlády za to, jak strká hlavu do písku před dětinským chováním svých koaličních partnerů z Motoristů sobě. Jen tím popisuje Babišův obvyklý vzorec chování v obdobných situacích: když se mu nějaká situace nechce řešit, ignoruje ji a odmítá se k ní vyjadřovat. To se po pátečním jednání projevilo tak, že odešel ze společného jednání zadním vchodem a odmítl se účastnit následné tiskové konference.
Babiš je ale v situaci, kdy si jednoduše musí vybrat. Rozhodnutí o notifikaci pro prezidentovu účast na summitu v Ankaře má totiž pouze binární řešení: buď vláda jeho účast schválí, nebo odmítne. Neutrální pozice, ve které se Babiš usadil a myslel si, že v ní při svištění kulek z Černínského paláce na Hrad a zpět vydrží, tu jednoduše udržet nejde. Premiér se zatím z nekomfortní situace snažil vybruslit tím, že rozhodnutí odsouvá na červnové jednání vlády v naivním očekávání, že se charakter sporu mezi prezidentem a ministrem zahraničí může změnit.
Macinkova umanutost a osobní rovina, kterou neskrývá, ale naopak rád zdůrazňuje, však poukazuje na to, že ke změně s nejvyšší pravděpodobností nedojde. V takovém případě bude Babišovo hlasité mlčení jen faktickým potvrzením pozice předsedy Motoristů. A tedy do budoucna podkladem pro další spory nejvyšších ústavních činitelů.
Prezident Pavel ve zmíněném rozhovoru s Renátou Kalenskou také řekl, že summitu se účastní v každém případě, ať už potvrzení od vlády přijde nebo ne. To je silná karta, zbraň, kterou mu nikdo vzít nemůže. Spolu s tímto postupem se pak také skloňuje možnost podání kompetenční žaloby na předsedu vlády, kterou Pavel zatím s ledovým klidem zmiňuje jako poslední možnost. Sází na to, že Babiš situaci nebude chtít nechat zajít tak daleko, že bude po dalším kole soudních jednání o dotacích pro Čapí hnízdo absolvovat právní kolečko po další soudní instanci, tentokrát ústavního charakteru.
Co premiéra v tomto ohledu musí skutečně rozčilovat, je „řád a klid“, se kterým prezident k celé situaci přistupuje. Přes divoké interpretace ústavního textu ze strany vládních představitelů totiž prezident má právo na summitu Českou republiku reprezentovat. A pseudoargumenty koaličních představitelů účelově vybrané jen proto, aby naznačily, že tomu tak není, blednou před faktem, že se prezidenti v minulých letech zkrátka jednání podobného charakteru účastnili zcela běžně.
Spor lze také vnímat z perspektivy stability Babišovy vlády. Víc, než by si premiér chtěl připustit, totiž ustupuje svým menším koaličním partnerům, protože se ve skutečnosti nepříjemností uvnitř koalice bojí. Je to strach veskrze paranoidní: SPD ani Motoristé se svých křesel nevzdají, a nemají tak nejmenší důvod Babišovi vzdorovat, ani kdyby chtěl v některých otázkách bouchat do stolu.
Motoristé jsou si naopak svou pozicí pevných v kramflecích docela jistí, což potvrzuje neustále vyhrocená rétorika ministra zahraničí směrem k prezidentovi. Vystupuje tak sebevědomě, protože si to prostě může dovolit. Logicky tu tak vyvstává otázka, jestli Babiš ve skutečnosti nenechává Macinku jen bojovat bitvy, na které si z premiérské pozice sám netroufne. Podceňuje tu ale možnost, že brzy přijde chvíle, kdy se Babišova prvotní zdánlivá vstřícnost vůči Hradu buď potvrdí, nebo vyvrátí.
Pro představitele koalice je totiž prezident Pavel politickým soupeřem číslo jedna. Slabost dnešní opozice jim umožňuje Hrad popisovat jako opoziční centrum. Už v příštím roce bude naplno zahájena prezidentská kampaň. A pokud dnes koaliční politici mluví o tom, že ji prezident v tuto chvíli již vede, nasvěcují tím pouze vlastní přání. Přenést spor o ústavních kompetencích do sporu politického je totiž něco, co by se jim náramně hodilo, protože by tím celou debatu ještě víc zpolitizovali v intencích každodenního politického boje.
Prezident by tím v jejich očích i v očích značné části jejich voličů nebyl tak už moc hlavou státu, ale především kandidátem opozičního tábora, který přestává jednat v prospěch státu a všechno podřizuje svou touhou být znovuzvolen. Je Babišovi ku škodě, že prezidentská volba je v uvažování o dnešní situaci tak vzdálená, že se tahle rétorika dá používat jen velmi střídmě a takříkajíc nemá zvuk.
Pokud Hrad sáhne k podání kompetenční žaloby, bude to bezprecedentní situace. Zatím si Babiš i Pavel zjevně nechávají prostor pro další jednání, o čemž svědčí i prezidentovo vyjádření, že by tento postup považoval za skutečně poslední možnost. Zároveň k ní jsme však relativně blízko, a to především díky zákopu, do kterého sám sebe umístil ministr zahraničí.
Babiš sám jinou vládní alternativu k dispozici nemá. Parlamentní opozice k němu zůstává nepřátelská a i lidovci, které někteří mohli považovat za slabý prvek, si na svém posledním sjezdu jednoznačně potvrdili, že s hnutím ANO do vlády nepůjdou. Pokud ale v plném rozsahu podlehne osobní válce, kterou proti prezidentovi vede Petr Macinka, potvrdí tím to, co je nám všem stále jasnější: ve vztahu ke svým koaličním partnerům je slabým a manipulovatelným premiérem. Sám totiž žádný autentický důvod v tom bránit prezidentovi ve výkonu svých ústavních pravomocí nemá.
