V noci na sobotu zemřel v Havaně Fidel Castro Ruz, jenž vládl Kubě po tři generace. V srpnu oslavil devadesátiny. Ačkoli hodnocení jeho osobnosti se liší podle světového názoru a ideologického zaměření politiků a různých činitelů, kteří se k jeho skonu vyjadřují, nelze popřít, že patřil k nejvýznamnějším postavám v dějinách nejen Kuby, ale celé Latinské Ameriky.
V mládí – vlády nad „perlou Antil“, jak se Kubě přezdívalo, se chopil ve 32 letech – k tomu přispělo jeho charisma a vize budoucnosti pro „zadní dvorek USA“, jak se Latinské Americe pejorativně přezdívalo. Pro milióny jejích převážně chudých obyvatel ztělesňoval naději, která však postupem času bohužel vyčpěla a spolu s ní i onen podmanivý revoluční étos.
Americké embargo z něj udělalo komunistu
Přitom zpočátku se zdálo, že s jeho vítězstvím nad zkorumpovaným diktátorem Fulgenciem Batistou v roce 1959 se uskutečnil pouze další z převratů, na něž byla tato oblast tak bohatá. Spojené státy také jeho režim zpočátku uznaly, jenže pak se vztahy vyhrotily natolik, že na podzim 1962 karibská krize hrozila přerůst v třetí světovou válku, v níž by toho z „ostrova svobody“ věru mnoho nezbylo.
Embargo vyhlášené USA proti Kubě hrozilo zhroucením její ekonomiky, a proto Fidel, jak mu Kubánci důvěrně říkali, vcelku logicky hledal pomoc a oporu ve východním bloku. Tehdy se také jeho názory zradikalizovaly. Uvědomoval si, že bez sovětské pomoci by se křehké hospodářství jeho země zhroutilo. Možná z těchto důvodů podpořil srpnovou okupaci Československa v roce 1968, což mu dnes mnozí lidé u nás zazlívají.
Socialismus, nebo smrt!
Z tohoto Castrova bojovného hesla zbylo pouhé torzo. Plamenný řečník, jenž dokázal pronášet spatra sedmi- až osmihodinové projevy, se po zániku svého hlavního sponzora – SSSR – a rozpadu východního bloku musel vypořádat s nepříjemnou realitou. Nesplnila se však očekávání nepřátel kubánské revoluce, že se karibský ostrov položí poté, co vyschla štědrá pomoc. V nouzi nejvyšší Fidelovu režimu pomohl dodávkami ropy jeho velký obdivovatel – venezuelský prezident Hugo Chávez.
Tepláky místo uniformy
Se zhoršujícím se zdravotním stavem se Castro před deseti lety začal stahovat do ústraní a moc předal svému o pět let mladšímu bratru Raúlovi, za jehož prezidentování došlo k něčemu dříve nepředstavitelnému: normalizaci vztahů a obnově diplomatických styků s někdejším úhlavním nepřítelem – USA. Na Kubě dochází k opatrným hospodářským reformám, objevuje se soukromé podnikání, slibně se rozvíjí turistický ruch a došlo k radikálnímu snížení počtu politických vězňů, což jsou nepochybně slibné kroky.
Líder Máximo vyměnil olivově zelenou uniformu za slušivou teplákovou soupravu, v níž poskytoval interview, a na veřejnosti se téměř neobjevoval. Mnoho Latinoameričanů, ale i levicových intelektuálů jeho odchodu lituje, zatímco kubánští emigranti na Floridě ho slaví.
Zdá se, že tentokrát má pravdu odstupující americký prezident Barack Obama, za jehož úřadování k pronikavému zlepšení vztahů mezi oběma zeměmi došlo, když Comandantův skon komentoval slovy: „Obrovský vliv Fidela Castra na lidi a na svět kolem zaznamená a bude soudit až historie.“
