Tuhle televizní kanál Rossia 1 věnoval Nadije Savčenkové takřka celý večerní program. Šok, který utrpěli kremelští propagandisté v souvislosti s neohroženým chováním ukrajinské letkyně ve vězení, se snaží nyní vykompenzovat její neurvalou profanací. Hned zkraje moderátor pořadu Dmitrij Kiseljov sdělil divákům, že vojanda „zrovna do sebe kopla dva litry vodky a teď se drápe na prezidentský trůn“. Celý rituál televizního hanobení se odehrával na pozadí hesla Divoženka, které v ruštině má také význam „důra“, „neřízená střela“, zkrátka „magor“.
Poslední návrhy této netuctové postavy na přímá jednání s doněckými povstalci vyvolávají rozpaky na všech stranách. Seriózní komentátoři v Rusku mluví o prozřetelném tahu Putina, který jejím osvobozením vhodil do zmatečné kyjevské politiky smrtící dávku primitivismu a populismu. Méně seriózní rovnou naznačují, že Savčenková byla ve vazbě přeprogramovaná nebo dokonce naverbovaná FSB.
Kdyby hned po skončení veřejné pohany pustila ruská televize rozhovor s ní, který tentýž den vysílala televize kyjevská, mnozí diváci by se možná dozvěděli leccos překvapivého nejen o ukrajinské Johance z Arku, ale také o její vlasti. Zaráží rozdíl v morální kondici obou společností. Hlasování diváků v průběhu přímého přenosu ukázalo, že přes 70 procent Ukrajinců, nehledě na obtíže, pevně věří v brzkou lepší budoucnost. Rusové doufají už jen v lepší minulost. Nebetyčná zůstává lidová podpora „divoženky“: v průběhu vysílání ukazatel diváckých sympatií osciloval mezi 90 a 99 procenty. Žádný z ukrajinských vůdců se ani v lepších časech netěšil takové popularitě.
Na pozadí neslaných nemastných politiků současného světa působí osobnost Savčenkové podmanivě. Nehledá, jak je zvykem, zakulacená a průchozí slova. Její mluva je nečekaně hutná, plná mocných metafor, jež zasahují zároveň mozek i srdce posluchačů. Na nejzáludnější otázky dokáže odpovídat bez mlžení, ale také bez hulvátského siláctví. „Kdybyste měla možnost jednat s Putinem, podala byste mu ruku?“ – ptá se novinář. Její odpověď zní jako návod pro osamělého bojovníka v neznámém politickém prostředí: „Jsem v Nejvyšší radě nováček a jako první podávám ruku těm, koho znám. Těm, koho neznám, stisknu ruku, jen když mi ji podají sami. Putina neznám.“ Na nesnadnou otázku „Co s Donbasem?“ odpovídá: „Jsou to naši lidé. Nejsou všichni špatní, tak jako my nejsme všichni dobří. Musíme donutit Rusko odejít. S našinci pak dokážeme najít společný jazyk.“ Má zvláštní schopnost formulovat svůj názor úsporně a přesně.
Nápad letkyně vyšoupnout Putina z procesu rozhodování o osudu obsazeného území je nanejvýš chvályhodný: Minské dohody jsou klam a mrtvě narozené dítě. Zádrhel je v tom, že žádné lidové republiky neexistují a není s kým jednat. Míra ruské angažovanosti v místní vzpouře byla a zůstává rozhodující. Pokusy o jednání se samozvanými atamany v situaci, kdy jejich závislost na Kremlu je absolutní, jsou zbytečnou ztrátou času. Mluvit bude třeba s vedením v Moskvě – až se jednou vymění.
Nicméně poselství, se kterým přichází nezlomná pilotka, není pouhým vyhřeznutím bezbřehé naivity. Bezprostřední úkol, před nímž nyní stojí ukrajinská vláda, totiž nespočívá v brzkém navrácení okupovaného území. Úkolem dne je dostat domů zajatce. Savčenková nejlépe ví, jak jim asi je. Hned první den po svém osvobození, když vystupovala v Radě, strhla z tribuny plakát se svou podobiznou a nahradila ho bannerem s tvářemi ukrajinských zajatců. Někteří z nich se možná ještě dají zachránit v rámci lokálních výměn. Nebude to jistě taková sláva jako návrat unesené válečnice, leč jejich rodinám ta sláva může být ukradená. Chtějí vidět své syny, muže, otce, pokud možno živé. „Divoženka“ má pro tento úkol více duševní energie a vůle než všichni politici a diplomaté dohromady.
