Soudce Ivan Novák (2010).

Soudce Ivan Novák (2010). Zdroj: Helena Lacinová/Blesk

Kauza Novák: Co z člověka dělá soudce? Aspoň, že ne kampaň jako v USA

Chomutovského soudce Ivana Nováka ve středu zadržela policie. Údajně čelí obvinění pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby a zločin přijetí úplatku. Tuto kauzu je však velmi předčasné komentovat a je nutné ctít presumpci neviny.

Pro někoho to však může být obtížné, neb daný soudce Novák se proslavil již dříve, když propustil jiného Nováka předčasně na svobodu. Šlo o kauzu bývalého senátora ODS Alexandra Nováka, odsouzeného korupčníka. Ten prokazatelně přijal úplatek ve výši 42 milionů, odsouzen byl k pokutě 5 miliónů a čtyřem letům vězení. 37 milionů tehdy zůstalo ve spleti obchodních korporací a někomu patrně přilepší zbytek kariéry.

Když soudce Novák propouštěl bývalého senátora Nováka na svobodu, zaručilo se za něj motorkářské sdružení Gryphons. Svou dobročinnost osvědčilo tím, že na pálení čarodějnic půjčilo obci Želenice pípu, díky čemuž měly místní děti limonádu zdarma. To stačilo.

Tato kauza nás vede k otázce, co z člověka dělá soudce? Není to přeci jen patřičné vzdělání a justiční zkouška.

Američtí soudci vybavení ke sjednání pořádku dřevěnými razítky mají před jménem zkratku „hon.“. To znamená honourable – ctihodný.  Skutečně, i podle našeho ústavního soudu je nezávislost soudců v první řadě podmíněna jejich morální integritou a odbornou úrovní.

V praxi však dává Ústavní soud důraz také na přiměřené materiální zajištění, totiž plat. Dokonce až tak, že soudce vyčlenil z davu všech ostatních státních zaměstnanců a ústavních činitelů. Jejich odměna tak byla nedotknutelná i v době největší hospodářské krize.

Je však otázkou, zda přiměřená odměna soudce dokáže zabránit excesům, jakým jsme byli v poslední době svědky. Už je asi zapomenut případ, kdy si soudce Nagy pro jistotu vymyslel celé jednání a vyhotovil falešný protokol, aby zastřel, že přišel pozdě do práce. Nikdo se tehdy neodvolal, tak mu to téměř prošlo. Z justice byl vypovězen až poté, co v téměř přímém přenosu celostátní televize přijal úplatek a vyhrožoval likvidací svých věřitelů.

Minulý rok jsme zase mohli slyšet o případu pražského soudce-kleptomana, který se pokusil v MHD ukrást cestujícímu peněženku. Počínal si však tak nešikovně, že ho okrádaný odhalil přímo při činu a nakonec musel odstoupit.

Na soudce se v moderní společnosti činí velký tlak. Již by nemělo jít jen o „ústa zákona“ v duchu představ Charlese Montesqieua, tedy jakéhosi automatu na překládání zákona do praxe.

Soudci jsou dnes považováni za důležitější a autonomnější orgán i v naší evropské klasické právní kultuře. Jsou nástrojem, jak právo a jeho hodnotový obsah promlouvá k lidem. Neměli by tedy být zástupci uzavřených elit, neměli by však ani sklouzávat k přílišné podbízivosti.

Tak jako američtí soudci, kteří jsou voleni mimo jiné na základě televizních reklam a své drakoničnosti vůči některým zločincům.  Jeden z nich nedávno v takovém spotu uváděl jako argument, proč by měl být zvolen: že jeho jméno zní jako Právo a Svoboda a pojmenoval svého syna podobně jako Spravedlnost. Trumfnul ho však ještě jeden soudce.

Važme si tedy našeho systému, který sice plodí excesy, ale o tom, kdo bude soudce, nerozhoduje iracionální reklama či statistka jeho přísnosti vůči drobným delikventům v posledním roce funkčního období.

Autor je VŠ pedagog a provozovatel webu dostupnyadvokat.cz