Ačkoliv k činnosti prezidenta Zemana mám řadu výhrad, viz mé minulé texty v Reflexu, musím spravedlivě uznat, že v otázce návrhů nových ústavních soudců se chová standardně, tedy bez excesů. To potvrdil i nominací místopředsedy městského soudu v Praze Jaromíra Jirsy — opět jde o zkušeného a relativně známého právníka. To konstatuji při vědomí faktu, že čtyři právníci mají pět názorů na to, kdo je jak „zdatný a kvalitní“.
K tématu ústavních soudců mám však jednu zásadní systémovou výhradu. A tou je dnes možné opakované (!) jmenování téže osoby ústavním soudcem.
Deset let a dost
Zastávám silný názor, že ústavním soudcem by se tatáž osoba mohla stát jen jednou. Jsem tedy principiálně proti opakované možnosti jmenování. Doba 10 let je pro výkon této mimořádné funkce dostatečně dlouhá.
Při dvojnásobném, či dokonce trojnásobném výkonu funkce se již jedná o velmi dlouhých 20, respektive 30 let. Co ví takový „celoživotní“ ústavní soudce o životě kolem sebe? Obavy o uzavření do metaforické věže ze slonoviny nejsou liché — že jde o problém odvěký, dokládá již bible v Šalamounově písni. Myslím, že desetiletý pobyt v sociální skupině soudců je hraniční, aniž by se již projevila (i na tom sebeodolnějším jedinci) určitá míra sociálně-psychologické deformace.
Hlavní důvod pro omezení počtu funkčních období ovšem vidím ohrožení nezávislosti a nestrannosti soudců. Jak píše například i německý sociolog a ekonom Max Weber, jedním ze znaků nezávislosti a nestrannosti je mimo jiné psychický stav rozhodujícího subjektu. A to jak vědomý či méně vědomý, který má vliv na svobodný úsudek rozhodujícího subjektu – zde tedy na rozhodování ústavního soudce.
I v souvislosti s některými důležitými rozhodnutími našeho ÚS se vyskytly názory (a neříkám tím, zda vždy pravdivé, či použité spíše účelově), že rozhodování soudců mohlo být ovlivněno snahou o jejich případné znovujmenování. Myslím si, že povaha funkce ústavního soudce, plynoucí ze zcela výjimečného a pro demokracii a právní stát klíčového postavení ÚS, by si principiálně zasloužila omezení jakýchkoliv, byť i jen potenciálních ataků na soudcovskou nezávislost.
Vyjdeme-li z hypotézy, že nezávislost je funkčním předpokladem justice, pak omezení možnosti opakování výkonu funkce nutno pokládat za funkční předpoklad kvalitní konstituční justice. K této změně by muselo dojít formou změny ústavy, takže by v této věci musel panovat široký celospolečenský konsensus.
Opakování mandátu je v Evropě ojedinělé
Česká možnost opakování mandátu je v Evropě unikátní a jeho zákaz nebyl nijak ojedinělý. Stejné omezení má například Slovensko nebo Ukrajina. V sousední SRN jsou soudci Spolkového ÚS voleni na 12 let, avšak též bez možnosti opakovaného zvolení. Autorovi tohoto článku není známo, že by v nějaké zemi EU existoval institut doživotně jmenovaných ústavních soudců. Snad jedině s výjimkou bývalých prezidentů Francouzské republiky, kteří jsou doživotními členy francouzské Ústavní rady (navíc francouzská Ústavní rada není klasickým ústavním soudem).
Předseda NSS Josef Baxa uvedl, sice nikoliv přímo k otázce opětovného jmenování ústavních soudců, ale k problematice opakovaného jmenování funkcionářů obecných soudů: „Nebudeme-li mít zákaz opětovného jmenování, tedy z druhé strany, dočkáme se toho, že budou funkcionáři, kteří budou hledat politickou podporu.“ Mám za to, že poselství této myšlenky můžeme použít i pro naši tematiku.
V ryze praktické rovině by pak pro bývalé konstituční soudce bylo, přirozeně pouze v případě jejich zájmu, vyčleněno funkční místo v „běžné“ justici. Raison d’être je zřejmý — aby naše justice zbytečně nepřicházela o zkušené právníky a právničky.
Stejně tak v teoreticko-právní rovině de lege ferenda nemám nic proti tomu, aby tatáž osoba po uplynutí určité doby – například osmi až deseti let – měla možnost stát se opět ústavním soudcem.
Vyšší míra cirkulace soudních (ale i politických) elit by byla jistě ku prospěchu naší demokracie a též k posílení důvěry lidí v Českou republiku.
Charakter funkce ústavního soudce, plynoucí ze zcela výjimečného a pro demokracii a právní stát klíčového postavení orgánu, jakým je ÚS, si zkrátka žádá minimalizaci jakýchkoliv ataků na soudcovskou nezávislost. Proto jsem proti možnosti opakovaného jmenování téže osoby ústavním soudcem.
Autor je právník, pedagog na Masarykově univerzitě v Brně.
