Ministr spravedlnosti Robert Pelikán má problém. Ale ne až tak proto, že se mu nedaří dotáhnout zákon o žalobcích, nakousnutý už dvěma předchozími vládami. Ale s tím, že jeho nevlastní bratr konvertoval k víře muslimské.
Pokud nenávistný Blok proti islámu řešil na svých stránkách, zda ministr s takovýmto „kádrovým profilem“ může vyzývat, aby byly stíhány projevy nenávisti vůči jakémukoliv náboženství, bylo ještě možné zůstat v klidu. A jen si snad připomenout, že jestli k něčemu takovému má někdo nabádat, tak právě ministr spravedlnosti.
Jenže mrazí mne v zádech od okamžiku, kdy se celá věc stala jedním z námětů interview s prezidentem v televizi Prima a naposledy byl kvůli tomu Robert Pelikán interpelován v Poslanecké sněmovně. Nějak jsem si nedokázal představit, že je možné v zákonodárném sboru demokratického státu nutit ministra demokratické vlády, aby se zpovídal z toho, v co věří nebo co dělá jeho příbuzný.
Kam se to řítíme, když už zase chceme dehonestovat a tlačit ke zdi komusi nepohodlné lidi kvůli počínání jejich příbuzných? A jak to, že v tu chvíli nepřiskočil Pelikánovi na pomoc poslanec Marek Benda, jehož otec Václav Benda byl pro svou katolickou víru, neochotu vstoupit do KSČ a posléze své působení v Chartě 77 vězněn? A jehož šest dětí zažívalo řadu ústrků kvůli otcovu přesvědčení?
V méně drastické podobě tohle „prokletí krve“ zažívali i občané, kteří proti režimu nijak nevystupovali. Například když v redakci jednoho deníku komunisté z tamní základní organizace řešili, zda může do těch novin psát sportovní redaktor, jehož bratr utekl na Západ. Nakonec mohl – když si posypal hlavu popelem a vstoupil do KSČ.
Pelikán se v odpovědi na interpelaci poslankyně Úsvitu Olgy Havlové nekál, a naopak připomněl, že Evropa tolik krvácela v náboženských válkách, až jsme zavedli jedno ze základních pravidel naší společnosti — svobodu vyznání. A ta svoboda vyznání znamená, že lidi neposuzujeme podle toho, jakého jsou vyznání, a že se jich na to ani neptáme, protože vyznání je soukromou věcí každého.
Není však tohle jediná možná odpověď, jež měla zaznít především z úst prezidenta republiky, když obdržel na Primě neuvěřitelný dotaz, zda obvinění Martina Konvičky může souviset s vyznáním ministrova bratra? Miloš Zeman namísto toho prohlásil, že nezná rodinu ministra Pelikána ani to, jaký na něj má jeho bratr vliv. Ale že Pelikán stejně jako Jiří Dienstbier patří mezi lidi, kteří jsou vysoce tolerantní vůči uprchlíkům.
Už touhle slizkou odpovědí prezident otázku redaktorů Primy, místo aby ji odmítl, pozdvihl do kategorie patřičných. Po hlásání kolektivní viny všech muslimů tak hlava státu nikterak nebrání plíživému návratu kádrovácké mentality, vyznávající vinu rodinných škraloupů.
Kam až hodlá hlava státu zajít ve svém cynickém nadbíhání nejspodnějším proudům české politiky? Zeman kdysi přívětivě označil republikány, jejichž předseda Sládek se teď znovu vynořil, za zdivočelé sociální demokraty. Otázka zní, co se zdivočelým prezidentem, který ve skutečnosti nikdy sociálním demokratem nebyl.
