Výsledky sportovních závodů či utkání se občas stávají bezcennými kusy papíru. Příčina je nasnadě: stále častěji se antidopingové instituce zabývají zpětným zkoumáním biologických pasů vrcholných sportovců. Známé jsou příklady z francouzské Tour de France či kulturistiky. Jak ale máme na doping hledět? Dají se vůbec vrcholné sporty dělat bez něj? To se dočtete v nadcházejícím čísle Reflexu, který vyjde již zítra.
I přes evidentní zdravotní rizika je doping až hrozivě rozšířený. A to i přes to, že přišly i tak smutné okamžiky, jako bylo úmrtí Brita Toma Simpsona v přímém přenosu při výjezdu na legendární Mont Ventoux v roce 1967, dopovalo se dál. Například osminásobný mistr světa v cyklokrosu (1966–1973), Belgičan Eric de Vlaeminck, musel ke konci své kariéry absolvovat léčbu ze závislosti na amfetaminech na psychiatrické klinice. To špičkový francouzský cyklista Laurent Roux v roce 2006 před dopingovým tribunálem v Bordeaux mimo jiné přiznal, že užíval i prodával něco, čemu se říkalo pot belge (belgický šálek) – mix amfetaminů, kofeinu, kokainu a heroinu.
Podobných případů je celá řada. Co ale dělat s těmi, jimž zpětně zjistí doping? Opravdu chceme, aby se po napínavých sportovních utkáních, která často prožíváme se sportovci, přepisovaly výsledkové listiny, klidně několik let nazpět? Nechceme tvrdit, že legalizace dopingu je správná cesta. Už jen proto, že doping má na svědomí celou řadu lidských obětí, ať už jasně prokazatelných, nebo jen domnělých. Jenže světové antidopingové řešení se v posledních padesáti letech pohybovalo od jednoho mantinelu ke druhému. Dnešní praktiky v lecčems připomínají církevní inkvizici – s presumpcí viny.
Zajímá-li vás téma více, přečtěte si celý text Marka Gregora v Reflexu, který bude na stáncích již zítra.
