Já vám je samozřejmě nemohu říct, protože to by pak byla prd autocenzura, kdybych o tom psal. Naznačím jenom v obrysech. První je causa pana Dušana D., aktivisty a osoby veřejně činné, v mediích vystupující a díky své činnosti hodné veřejného zájmu. Nedovolil jsem si o něm napsat, a i kdybych to udělal, Reflex by to nikdy neotiskl. Druhá a třetí a čtvrtá jsou causy pánů Henryka L., Petra C. a Jiřího H., pro které platí úplně to samé, co pro prvního z nejmenovaných.
A teď přijde pointa, která jistě překvapí všechny příznivce skryté moci, která ovládá media: Zákaz publikace těchto caus nevynutilo, že by byli zednáři, ilumináti, cyklisti či Židi, ale to, že jsou magoři. Jako úplně na palici. Nemocní.
Minimálně jeden z nich na to má papíry, ale jako psycholog kompetentně na základě dlouhodobého studia jejich veřejných výstupů prohlašuji, že by je - byť každý na svou diagnózu - měli dostat všichni.
Pánové jsou veřejně známí, vědí o nich všichni novináři, dobře vidí, jak komické by o nich byly texty a jak by se diskutovaly, ale nějaká podivně chápaná politická korektnost nám brání o lidech, kteří evidentně trpí duševní poruchou, jsou psychotici, psát a dělat si z nich srandu, ač jsou veřejně činní a vystupují v mediích.
Pokud tento trend nepotlačíme, zákonitě to povede k zániku kritické politické žurnalistiky. Dalším krokem tohoto proudu politické korektnosti totiž je, že se stane tabu kritizovat či písemně zesměšňovat lidi trpící ne poruchou duše, ale poruchou osobnosti. Lidově řečeno - psychopaty či alkoholiky. V momentě,kdy nám politická korektnost zakáže kritizovat kvůli jejich diagnóze i takto postižené, nebude nadále možné psát - kromě několika málo političek, které máme a které jsou samozřejmě OK - už o žádném z politiků.
