Jako pokaždé, když duševně nemocný člověk někomu ublíží, i po vraždě ve škole ve Žďáru se vynořuje spousta hypotéz, jak se mohlo té tragedii zabránit. Obávám se, že jí zabránit nešlo, a nepůjde podobným tragediím zabránit ani v budoucnosti.
Psychiatrie v České republice nikdy nebyla zneužita tak, jako například psychiatrie sovětská. Čeští psychiatři se nenechali zmanipulovat, aby bolševikovi nepohodlné lidi zavírali do psychiatrických léčeben. Spíš psychiatři občas pomohli nějakému disidentovi schovat se pod krycí diagnózu. Sotva ale skončila totalita, stojí - už pětadvacet let - psychiatrie před další rozhodovací propastí. Má přednost ochrana práv jedince, nebo ochrana společnosti?
Posledních pětadvacet let mi nejméně každý měsíc chodí stížnost od někoho, kdo si myslí, že byl nepravem psychiatricky hospitalizován. V podstatě si to myslí všichni pacienti, kteří byli hospitalizováni proti své vůli - to jest v situaci, kdy byli nebezpeční sobě nebo svému okolí. Za svou novinářskou kariéru jsem se zatím nesetkal s nikým, kdo by po nucené psychiatrické hospitalizaci po vyléčení nahlédl, že byl hospitalizován odůvodněně.
Na druhou stranu - kdykoliv psychiatrický pacient něco vyvede, zvedne se obrovská vlna poptávky po tom, aby „ti blázni“ byli zavření v blázincích. Laická veřejnost nechápe, že psychiatr nevidí svým pacientům do hlavy a nemůže na sto procent garantovat, že nic nevyvedou. Po každém incidentu se však objevují hlasy volající po důraznějších hospitalizacích schizofreniků, a argumentují tím, že když budou schizofrenici zavření, nic jako tragedie ve Žďáru se už nebude moct stát.
Skutečnost je taková, že zdrcující většina duševně nemocných nikdy nikomu neublíží. A že stoprocentně zajistit, aby nic nevyvedl ani jeden jediný duševně nemocný, prostě neumíme. Stav, kdy by všichni schozofrenici byli zavření, by však proměnil republiku v jeden velký koncentrák. Podobným tragediím se prostě zabránit nedá - a volání po hospitalizaci všech duševně nemocných bohužel na hony zavání Hitlerem.
