Bratislavský soud jistě nenastolil soulad práva se zdravým rozumem, když rozhodl, že Andrej Babiš nebyl vědomým spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Pachuť z tohoto rozsudku je oprávněná. Přesto je dobré si říci, že v celém případu raketového mocenského vzestupu kontroverzního miliardáře jde jen o víceméně tragikomickou epizodu s omezeným významem. To hlavní je totiž někde jinde.
Soudní moc má v demokratickém systému zásadní úlohu. Musíme ji respektovat z hlediska formulace právního stavu. Na druhou stranu výkon této moci můžeme v diskusi kritizovat a posuzovat jeho rozumnost. A zdravému rozumu se poněkud příčí, že jakákoli lidská instituce může vynést závazné rozhodnutí o tom, že se něco nestalo.
Soud by totiž neměl sdělit, že Andrej Babiš historicky nikdy nebyl spolupracovníkem StB. Vždyť on sám říká, že s StB spolupracoval, když pro ni vypracoval jakési analýzy hospodářského charakteru a věděl, že v jeho zaměstnání sleduje hospodářskou kriminalitu. Soud by měl pouze sdělit, že důkazy o jeho zařazení na seznam agentů tajné služby nejsou dostatečné, a proto na něj nemůže být z hlediska zákona pohlíženo jako na vědomého spolupracovníka. To bohatě stačí. Ambice soudu stanovovat historickou pravdu je poněkud nemístná a úsměvná. Jako by soud sdělil, že jsem nikdy nebyl křesťanem, protože se nezachoval můj křestní list. Přitom jsem viditelně od dětství ministroval v kostele.
Jenže problém lustrací a posuzování agentů StB se odehrává v režimu celkové právní i morální nejasnosti. Spolupráce s StB totiž není po právní stránce posuzována jako vina či nevina. Přitom morální rozměr té otázky je většině lidí zřejmý. Posuzování fakticity spolupráce pak má ještě jeden zásadní rozměr oproti třeba příslušnosti k církvi či k folklórnímu spolku. Mluvíme totiž o spolupráci s tajnou službou. Ptát se třeba pracovníků tajné služby na okolnosti tajné spolupráce je zcela absurdní. O to je komičtější, když údajný slovenský odborník na lustrace Milan Žitný se na základě jakési velmi silné motivace dušuje, že nařknutí Andreje Babiše ze spolupráce je „klamstvo“. Jak to tak bezpečně ví, jestliže podstatou činnosti StB bylo utajování a... klamstvo.
Sečteno a podtrženo: Rozhodnutí soudu si musíme vykládat tak, že vědomá spolupráce na základě vázacího aktu nebyla Andreji Babišovi soudně prokázána. Nikoli, zda byla, či nebyla. Vždyť přece nejde ani o otázku viny či neviny. Andrej Babiš minimálně neformálně s StB spolupracoval jakožto vysoký zaměstnanec podniku zahraničního obchodu a důkladně prověřený člen KSČ. Věděl, že StB sleduje všechny pracovníky, kteří na základě obchodních aktivit státní firmy přicházejí do kontaktu se zahraničím. A také mu bylo jasné, že se všichni navzájem hlídají. Bylo to prostředí, kde exponovaní zaměstnanci kradli videa a mohli si domlouvat obchody pro sebe, a nikoli pro stát. Andrej Babiš popisuje aktivitu tehdejší StB jako síly, jež sledovala jejich vlastní lidi (komunisty) v situaci extrémního pokušení a bránila tak zájmy státu.
Babišova StB je tedy něco docela jiného než ta „naše“, zlá StB, která posílala lidi do vězení za politické názory. Byla to vlastně hodná StB, jež chránila socialistickou společnost před korupcí. Takže z Babišovy interpretace si můžeme vlastně odvodit, že jeho hnutí proti korupci, jež ho minulý rok vyneslo až na vrchol pyramidy současné politické moci, má vlastně duchovní inspiraci už v jeho dávné neformální spolupráci s StB, kterou sám potvrzuje. Je to směšné, má to rysy absurdní komedie, ale v principu to Babišovi nemá smysl vyvracet.
Při posuzování Andreje Babiše není přitom vůbec podstatné, zda se najde, či nenajde nějaký vázací akt s podpisem agenta Státní bezpečnosti. Podstatné je to, že Andrej Babiš byl významným komunistou, jenž v profízlovaném podniku zahraničního obchodu uspěl tak výrazně, že své obchodní kontakty posléze přetavil jakoby zázrakem do svého vlastního osobního bohatství a ekonomické moci. Kdyby nebyl nomenklaturním komunistou, nebyl by pak následně miliardářem. To je první podstatný bod příběhu, v němž soudní rozhodnutí o jeho spolupráci s StB nehraje vůbec žádnou podstatnou roli. Je to jen šaškárna na okraji tohoto příběhu. Na jeho obranu je pak třeba uvést, že fakticita důkazů předložených u soudu skutečně nenapovídá, že by Andrej Babiš někomu vědomě ublížil a práskal na nějakého slušného člověka. V jeho tehdejším přirozeném prostředí totiž ani nikdo takový nebyl.
Druhý, a to mnohem podstatnější bod celého příběhu je to, že krajně kontroverzní miliardář s komunistickou minulostí vrhne obrovské množství finančních prostředků do podpory antikorupční veřejné hysterie, skoupí klíčová média, aby byl kritizovatelný už jen naoko, ale nikoli z gruntu a principiálně. A pak téměř vyhraje volby a stane se klíčovým a mocným politikem. Ten člověk ve své mocenské akci popřel všechny principy, na nichž stál liberálně demokratický porevoluční režim. Tento režim byl v mnoha ohledech slabý či pochybený, ale byl to režim svobodný, kde jistá základní pravidla hry platila. Kupříkladu to bylo oddělení politické a mediální moci. Dnes jeho vlastní zaměstnanci popisují v roli novinářů jeho politické odpůrce. To je vrcholně nebezpečná situace.
Pak jsme tu také měli pravidlo, že podnikatel, který je příjemcem veřejných dotací, nemůže sedět ve vládě. Skutečnost, že Andrej Babiš sedí tam, kde nyní sedí, je sama o sobě obžalobou tohoto polistopadového režimu. Někdejší političtí vůdcové totiž zatáhli Českou republiku do situace takového duchovního úpadku a morálního bankrotu, kdy se lidem jeví starý komunistický kádr a krajně podezřelý podnikatel jako zachránce národa a spasitel. To nelze vyčítat Babišovi, jakkoli tuto veřejnou psychózu značně nabudil svým politickým marketingem.
Přesto je ale třeba říci, že přes veškeré hnusné kauzy to bylo těch nejlepších dvacet let v celé historii českého národa, a to po všech stránkách. Babiš se vyšvihl na principu popření tohoto režimu, a proto je třeba ho sledovat a principiálně kritizovat. A snažit se burcovat občanskou sebeobranu proti mocenskému monopolu. A to i tehdy, kdyby soud sdělil, že je čistý jak lilie andělská, a všichni jsme navíc propadli dojmu, že má jen ty nejlepší úmysly. Mocenský monopol je mnohem důležitější téma než to, jak se Babiš zamotal s komunisty, a dokonce i to, jak přesně zbohatl. Jakkoli to nelze pominout. Ekonomický novinář Miroslav Motejlek nedávno řekl, že Andrej Babiš je osobně hodný člověk. Také jsem měl někdy ten dojem. Je to celkem možné, ale z hlediska důsledků bohužel zcela nezajímavé. To, co je skutečně podstatné, je mocenský monopol, jejž Babiš vytvořil. Tygr, kterého — řečeno s klasikem – zavřeme na noc do masny, může být naprosto hodné zvířátko. Naprosté neviňátko. Můžeme si myslet, že si ničeho nekousne. Jenom to má tu chybu, že je to opravdu tygr. A že jsme mu tím věnovali celou masnu.
