O mrtvých jen pravdu, ale z piety je dobré pár dní po jejich smrti počkat. To platí i u takové postavy, jako je bývalý komunistický funkcionář Miroslav Štěpán. Byl to jeden z těch lidí, jejich uvažování bylo jako z jiného světa a proto se do něj asi nikdy úplně nevcítíme. Ale snad ho můžeme nechat promluvit, názor si každý udělá sám.
Pokud pro nás někteří lidé představují nebezpečí, budou to zcela jiné kádry, než byl soudruh Štěpán. Před deseti lety poskytl rozhovor novinářce Renatě Kalenské. Mimo jiné jí vyprávěl tuto historku:
„A ještě jednu věc vám řeknu. V září 1989 jsem si všiml, že Gustáv Husák na politbyru vždycky dokouřil, vzal popelník, normálně běželo jednání, a on šel s tím popelníkem ven přes chodbu. To jsem pozoroval asi týden. Tak jsem taky vstal a šel za ním na WC. Když spláchl, já jsem vstoupil do sousední kabinky za účelem potřeby. Pak jsem vyšel ven a na té chodbičce byl malý radiátor. On si na něj sedl, ten popelník si položil na parapet a zapálil si. A já mu říkám: ‚Prosím tě, můžu ti něco říct?‘ Odpověděl: ‚No čo, čo mi chceš?‘ Pokračoval jsem: ‚Neměl bys kouřit, protože to je nezdravý.‘ Já jsem byl na dně, protože on se smál a říkal: ‚Ty choď do riti. Až budeš zatvorený, tiež začneš fajčiť.‘ Vysvětloval jsem mu, že nezačnu, protože mě nezavřou. Smál se dál: ‚To sme si mysleli najprv tiež. Najprv sme zatvorili my ich a potom zatvorili oni nás. Keď som sedel v Leopoldove časť doživotia s ministrom spravodlivosti Drtinou, fajčili sme sto denne. Aj ty budeš fajčiť, až budeš vylúčený z partaje a budeš v kriminále.‘ To bylo 20. září 1989.“
Já jsem u výslechů nebyl...
Nechme stranou historickou zajímavost, kde vzal doživotně odsouzený Husák sto cigaret denně, ale jako vhled do komunistické mentality a úrovně to asi stačí. (Normální člověk by z příběhu vynechal větu: „Když spláchl, já jsem vstoupil do sousední kabinky za účelem potřeby.“ Ale budiž.)
Na rozhovoru se Štěpánem je charakteristické neustálé popírání jakékoliv viny. „Já jsem členem strany od roku 1964, tedy jako mladý chlapec! A není mi známo, že by v sedmdesátých letech, kdy už jsem se politicky orientoval, byly politické popravy. Samozřejmě vím, co bylo v padesátých letech.“ „Já jsem opravdu u žádných výslechů nebyl. Takové věci neměly být. Neměly být, ale za to já si teď nic nekoupím.“
A o tom, co se údajně stalo těsně před listopadovým převratem: „Mě 16. listopadu navštívili vysocí představitelé SSSR. Zeptali se mě: ‚Mirek, my těbje verim bolše čem sami sobě.‘ A zeptali se, jestli bych byl ochoten zítra - tedy 17. listopadu - dopoledne udělat tiskovou besedu s Ladislavem Adamcem a říci tam, že mezi námi dvěma neexistuje žádný problém a jsem ochoten s ním jít stejnou cestou. To po mně tedy chtěli pěknou naivitu. Já jsem jim řekl, že se s ním nemůžu spojit, protože Ladislav Adamec je náš opravdu nejhorší předseda vlády od roku 1945. A navíc jsem je upozornil, že po dalším zasedání ÚV KSČ jim oznámíme jméno nového předsedy. To se Sovětům ještě nestalo.“
Vždycky tu budou
Štěpán byl nebezpečný člověk. Patřil k další generaci, které se říkalo mladí komunisté a čekalo se, že to tady jednou převezmou. K nim patřil třeba Vasil Mohorita, který skončil mimořádně špatně. Poté, co mu nevyšlo podnikání, se prý dokonce v Anglii živil umýváním nádobí.
Mohorita a Štěpán se po pádu komunismu vydali jinými cestami, které naznačují, co by se mohlo stát, kdyby se režim v nějaké podobě udržel. Štěpán byl primitivní stalinista, šéf lidových milicí, který by zřejmě neváhal pro udržení moci udělat ledacos. Mohorita se včas přidal na stranu lidí, co protestovali proti zmlácení studentů na Národní třídě a pokoušel se pak o jakousi reformu komunistické strany.
Dnes máme sklon dívat se na bývalé šéfy režimu trochu jako na komické figurky, což nedá moc práce. Pokud nemají moc, tak jsou skutečně ničím. Jejich jediná schopnost spočívala v tom obstát v krysích závodech o udržení moci. Husák to popsal dost přesně: „Najprv sme zatvorili my ich a potom zatvorili oni nás.“ To byl totiž reálný komunismus v praxi, včas někoho „zatvorit“, než pošle za mříže on nás. O lidi tu celkem nešlo. Komunismus se v teorii i praxi zrodil z násilí a bezohlednosti a pak v tom už jenom do svého zániku pokračoval.
Zájem lidu...
Kdyby se Štěpán udržel u moci, nechal by klidně zavřít nějakou Renatu Kalenskou z lidovek. Samozřejmě samizdatových, jiné by nebyly myslitelné. Všechny by nás nechal zavřít, aby se pár soudruhů udrželo u koryta. Kdyby se u moci udržel Mohorita, třeba by nám dopřál režim, jaký měli za Kádára v Maďarsku. Jednou za rok povolení vycestovat na Západ a sem tam nějakou rockovou kapelu na koncertě a soukromá holičství.
Celá ta noční můra je zatím pořád ještě pryč. Jen je potřeba vidět, že lidé jako Štěpán představují nebezpečí jedné iluze, totiž že komunisté starého typu jednou vymřou. Ne, vždycky přijdou další podobní a pod starou nebo novou značkou se budou sápat po lidské svobodě. Půjdou vám po krku a říkat u toho: „To je v zájmu lidu!“
Tím lidem myslí vždycky samozřejmě sebe, tak vlastně ani tolik nelžou.
