Je těžko eticky přijatelné oslavovat, že někdo umřel. A je stejně těžké nemít radost z toho, že umřel symbol zla, který poslal obrněné transportéry na studenty, a na demonstranty o Palachově týdnu nasadil slzák a vodní děla.
Když Novinky.cz oznámily, že umřel Miroslav Štěpán, upřímně jsem se za sebe zastyděl. První, co mi prolétlo hlavou, totiž byla věta: „Tak už ta s**** konečně ch******.“ Samozřejmě jsem se za to ihned zarděl, ale nemůžu si pomoct - ta zpráva mne opravdu nezarmucuje a necítím po soudruhu Štěpánovi smutek, lítost ani žal.
Štěpán byl - vedle policisty,. který 17. listopadu 1989 na Národní třídě brutálně zbil těhotnou ženu - jedním z mála bolševiků odsouzených za teror proti vlastnímu národu. Nejdříve dostal čtyři roky, pak dva a půl roku, a většinu si skutečně odseděl. Takže je jedním z těch pár komoušů, které jsme alespoň symbolicky potrestali.
Přesto - spolu s dalšími soudruhy - se po propuštění měl dobře, směl cestovat, jeho děti směly studovat, směl si založit postupně dvě politické strany (obě propadly) a směl normálně žít. Naše demokratická společnost mu umožnila vše, co on v dobách, kdy byl komunistickým top aparátčikem, druhým zakazoval. A tak i přes tu chvíli v kriminálu, co si odseděl, jsem měl pocit, že se mu vlastně nic nestalo, že nebyl potrestán dostatečně.
Teď to vyřešila příroda a Štěpán umřel ve věku, kdy se ještě obvykle neumírá. V necelých sedmdesáti. Vím, že oslavovat něčí smrt je hnusné, a nebudu to dělat. Musím ale přiznat, že mi mé svědomí v úplnosti dovoluje nad soudruhem Mirkem netruchlit. Odešel tam, kam patří nejen všichni komunističtí aparátčici, ale celý komunismus. Takže přeji - nejen Štěpánovi, ale všem bolševikům, kteří jej budou následovat - příjemnou dovolenou v pekle.
