Z bývalého prezidenta Klause se v očích řady politických a společenských elit stal postupně veřejný nepřítel číslo jedna, jako ten, kdo může za všechen marast světa.
Kritika Václava Klause už dávno ztratila jakýkoli normální obsah, a namísto ní nastoupila jenom atavistická nenávist a rituální zesměšňování čehokoli, co jako politik a státník vykonal. K celému tažení patří ať již vědomé, či bezděké překrucování faktů. Zatímního vrcholu kampaň dosáhla kvůli ocenění, které Klausovi udělila americká nezisková organizace Victims of communism memorial Foundation. Ta ocenění udílí osobnostem, které prokázaly „celoživotní oddanost svobodě a demokracii“. Právě za to Klaus ocenění získal. Většina médií ovšem informaci překroutila tak, že měl převzít medaili za „boj proti komunismu.“ Tak to pochopitelně nebylo.
Celý povyk kolem získaného ocenění byl ještě vystupňován tvrzením, že nebyl vůbec žádný disident, na rozdíl třeba od svého předchůdce Václava Havla, protože před listopadem 1989 nic nepodepsal, natož aby se nechal zavřít. To pochopitelně s sebou nese širší otázku, co vlastně lze označit za pojem „disent.“ Byla to jenom ona úzká skupina lidí, která podepsala Chartu 77, případně manifest Hnutí za občanskou svobodu? A nebo to byly i daleko širší protirežimní aktivity?
V případě Klause například vypracování oponentní a ekonomicky liberální verze k oficiální Šikově ekonomické reformě, publikování v později zakázaných časopisech Tvář či Literáních novinách, což jej na začátku normalizace stálo místo v Ekonomickém ústavu, či pořádání seminářů na půdě ČSVTS, které komunisté rovněž zakázali. Měl snad Klaus místo toho podepsat základní dokument Charty 77, v jehož preambuli se hovořilo o dialogu s tehdejším režimem, o němž každý soudný člověk věděl, že s ním jakýkoli dialog možný není?
Klausova role
Stejně tak to platí i pro dobu po listopadu 1989. Jakou úlohu sehrál Klaus při prosazování liberalizace a privatizace totálně státní ekonomiky, není potřeba zdůrazňovat. Stejně tak významná byla jeho role při transformaci elitářského hnutí OF v normálně fungující stranu západního střihu, což položilo základ k vybudování klasického stranického systému na bázi parlamentní demokracie. Už jenom za tyto obě dvě věci by si ocenění zasloužil.
Ale nejenom to. Klausovo veřejné vystupování týkající se otázek svobody je karikováno tím, kdo jej volil za hlavu státu, či vztahem k Vladimíru Putinovi. Jako by to právě byly nosné sloupy boje za lidskou svobodu. Ani slova o jeho boji proti omezování svobody ze strany orgánů Evropské unie dané různými restrikcemi lidského chování, či schovávané pod záminkou boje proti globálnímu oteplování. Ve všech těchto sporech, v nichž se nakonec ukazuje, že měl Klaus i přes veškeré zesměšňování pravdu, stál vždy na straně co nejširší ekonomické svobody. Přesně, jak to vyjádřil kdysi Milton Friedman: „Ekonomická svoboda bez politické svobody je možná. Politická svoboda bez ekonomické ale možná není.“
A právě o tom ocenění z úst prezidenta nadace Lee Edwardse je. „Myslím, že je oprávněné říci, že žádný český lídr v moderní době nesloužil déle a efektivněji věci svobody a demokracie než Václav Klaus, který přes tvrdou levicovou opozici zůstal věrný principům svobodného trhu.“ Jako by se zapomínalo na slova prezidenta Reagana, po němž, a po Harry Trumanovi je cena pojmenována, že svobodu si musí neustále vydobývat proti jejím omezovatelům každá další generace.
Česká malost
Vrcholem trapnosti a hnusu je pak denunciační dopis z obskurní inciativy Vraťte nám stát, který připomíná dopis 99 pragováků do Moskvy v roce 1968. V něm žádají nadaci, aby Klausovi ocenění sebrala, protože nezná pořádně historii naší země. Ve skutečnosti v jejím čele byli a jsou experti v mezinárodní politice a přední světové osobnosti boje za lidská a občanská práva.
Kromě tří osob jsou to všechno vrcholní politici, premiéři a prezidenti ze států postkomunistické Evropy, kteří se s Klausem v jeho vrcholných politických funkcích mnohokrát setkávali, znali jeho názory i činy. Všichni, stejně jako Klaus stáli u kolébky demokracie, byť každý z nich měl jinou historii.
Těžko si lze ale představit, že například někteří lotyšští političtí oponenti prvního postkomunistického prezidenta Guntise Ulmanise budou na něj psát kádrový posudek, protože byl před rokem 1990 v KSSS. Taková malost se bohužel nosí jenom u nás. Namísto hrdosti, že domácí politik dostal významné mezinárodní ocenění, jenom jedovatá slina. Navíc od lidí, po nichž v historii národa nezůstane ani čárka. Jaká ubohost.
