Týden v absolutní temnotě, o samotě, v bezhlesém tichu, strávil nedávno můj oblíbený spisovatel a popularizátor vědy, biolog Stanislav Komárek.
Napsal o tom pak pro Hospodářské novinyglosu, kterou posléze vyvěsil na svůj hojně navštěvovaný blog, a jejímž prostřednictvím mi připomněl mých sedm dní v temnici, jeden z neúžasnějších zážitků mého dosavadního života. Je ovšem fakt, že za další podobně fascinující zkušenost považuju porod, takže uznávám, že týden ve tmě nemusí být zrovna dovolená podle vašeho gusta.
Každopádně je zajímavé, že Stanislav Komárek odcházel z vily Mátma (to je ta černá díra, kam vás zalígrujou) nadšený, odpočatý a plný energie - stejně jako já a drtivá většina z dnes již zhruba 150 lidí, co se v ní dobrovolně nechali internovat. Přesně tuhle týdenní terapii tmou bych si teď po třech letech ráda střihla znova – jen nevím, jestli mi na to šéfredaktor dá týden placeného volna, když už v Reflexureportáž o pobytu ve tmě vyšla … Ale já do tý tmy vážně nutně potřebuju, Ivane! Stejně jako před svým prvním terapeutickým pobytem „v díře“ jsem nevyspalá, podrážděná, dělám ostudné chyby z nesoustředěnosti a přepracování, jsem prostořeká, šikanuju slabší kolegy (v Reflexu jsou takoví bohužel už jen dva), a navíc se i pod vlivem četby vynikající, nedávno česky vydané knihy Carla Honorého Chvála pomalosti prostě potřebuju na chvíli zastavit.
Biolog Komárek se nechal zavřít „na samotku u lesa“ do černočerné tmy v Beskydském rehabilitačním centru v Čeladné pod dohledem terapeuta Andrewa Urbiše, českého propagátora léčby temnotou a tichem, který své poznatky o blahodárnosti dočasné/občasné smyslové deprivace loni shrnul do knihy Terapie tmou.
V ní o tmě říká samé pěkné věci, třeba že „ukonejší mysl, přispěje k řešení osobních problémů, působí proti Alzheimerově a Parkinsonově chorobě, zpomalí stárnutí, zlepší imunitu i fyzickou kondici“, taky že pomáhá proti syndromu vyhoření, únavovému syndromu a deziluzi (tím vším podle mě trpí, zejména teď po volbách, zhruba 45,19 % z těch, kteří si šli hodit lístek), že regeneruje psychiku, zlepšuje činnost smyslů a upravuje metabolismus (to je svatá pravda; já za ten týden ve tmě zhubla 4,5 kg).
Mnohé z toho Stanislav Komárek ve svém článku potvrzuje. Předvídavě se nechal umístit na černou samotku v době vrcholící volební kampaně, takže nemusel řešit hrůzné předvolební prognózy a třídní nenávist na facebooku. Nemusel ani denně přemýšlet nad nelichotivými obrázky obou kandidátů a hlavně se nemusel rozhodovat zda radši zvolit samolibého alkoholika nebo člověka, jehož promluvám není rozumět.
O svém pobytu ve tmě pak biolog po opětovném vystoupení na světlo boží napsal mimo jiné toto: „V rámci buddhismu se pobyt ve tmě chápe také někdy jako příprava na smrt, lépe řečeno nové převtělení, vulgárně řečeno cosi jako čištění karmy. Dochází tam k jakémusi restartu organismu po dostatečném probrání celého dosavadního života a vzpomínek na něj, které nám informační šum za běžných okolností nedovoluje po dlouhé hodiny panoramaticky prohlížet. Oproti běžnému očekávání se tam člověk ani minutu nenudí, naopak, obrazy se jen hrnou. Jasně vidíme, kde jsme v životě pochybili a co jsme nezvládli, někdy za velmi vypjatého emočního doprovodu.“
Komárek se na rozdíl ode mě tmy nikdy nebál, ale také se mu v Mátmě zjevovaly přeludy. Já teď ty přeludy bohužel vídám i na světle (a to do redakce docházím minimálně!), třeba každý den po sedmé večerní ve veřejnoprávní televizi, takže volám po minimálně 165 hodinách soukromého black-outu. Závidím Komárkovi jeho „Čekej do tmy“. Hrozně ráda bych se zas nechala zavřít, až zčernám.
