Doba temna | Reflex.cz
reklama
nahoru

Doba temna

Kateřina Kadlecová29. dubna 2010 • 00:15
Doba temna
Reportérka Reflexu strávila TÝDEN O SAMOTĚ v tiché temnotě.
• foto: 
Tomáš Tesař

V DEN, KDY JSEM DO ČELADNÉ odjížděla, jsem byla na pokraji sil. Moje prudké změny nálad už začaly vadit dokonce i mně samotné. Skřípění brzd a jakékoli hlasitější a nečekané zvuky mě doháněly k šílenství stejně jako kritické poznámky nadřízených, přeplněná políčka mého diáře připomínala plán předem prohrané bitvy.

reklama

 

Nabyla jsem jistoty, že týden v tichém domě, ve stromy obklopené vilce Mátma, mi nemůže uškodit a že nejšťastnější budu právě ve tmě, kam se nedostane jediný lux světla, neuvidím ani živáčka a uslyším jen PhDr. Andrewa A. Urbiše, terapeuta a otce celé myšlenky terapie tmou v českém kontextu. Pokud tedy budu chtít, aby za mnou jednou denně na chvilku zašel. A já chtít budu. Doktor Urbiš je držitelem světového rekordu v pobytu v poláriu při teplotě –123 až –129 °C (vydržel v kryokomoře osm minut a deset sekund) a taky letos v březnu strávil deset dní ve tmě a tichu protiatomového krytu v ostravském Dole Jeremenko. Bývalý vrcholový manažer je mužem extrémů, a i když tvrdí, že nikomu nevnucuje recept na šťastný život, zdá se, že svou cestu úspěšně našel.

 

POKUSNÝ KRÁLÍK V ČERNÉ DÍŘE

Do malého oranžového domku bez oken vstupuji v pátek 2. dubna po deváté hodině ranní, bezprostředně po sérii nutných zdravotních a psychologických testů. „Budete tak trochu pokusný králík, před vámi jsme tu měli jen čtyři klienty,“ vyděsí mě hned na úvod sporý třiašedesátník Urbiš, pro jedny podivínský esoterik, pro jiné přední český znalec feng- -šuej a nadšený taoista. Ukazuje mi, na které místo v úzké předsíňce za dvojitými dveřmi položí každé ráno „němá“ obsluha mísu zeleninového a mísu ovocného salátu, kde bude stát termoska s neslazeným čajem, odkud si smím brát láhve s vodou a cereální tyčinky.

 

V hlavním pokoji, jednoduše zařízené místnosti o rozloze asi dvacet čtverečních metrů, se zorientuji rychle: široká postel, psací stůl se židlí, rotoped, křeslo a skříň, do níž uložím tu trochu oblečků, které jsem si dovezla. „Alkohol a cigarety u sebe nemáte, světlo také ne, tak ještě odevzdejte mobilní telefon. A ten diktafon taky, svítí mu kontrolka. Absolutní tmu nesmí nic rušit,“ obere mě doktor o poslední výdobytky civilizace s tím, že nadvěsek mozkový ve tmě produkuje melatonin, hormon-antioxidant, který zabraňuje některým druhům rakoviny – a sebemenší světlo tuto produkci zastaví. Načež mi ukáže toaletu a sprchový kout v malé koupelničce libě vonící po mandlích. (Že by kyanid? Ne, tekuté mýdlo IKEA, jímž si pak ve tmě v domnění, že jde o šampon, budu týden mýt vlasy, jež posléze raději nechám ostříhat.)

 

Pak mě seznámí se čtyřmi pojistnými systémy pro případ, že bych zpanikařila: je tu přímý jednosměrný telefon s linkou na sesternu, na primáře a na doktora Urbiše, vypínač rozsvěcející po stisknutí světlo na sesterně a vyvolávající pohotovost, pak další vypínač s pojistkou, kdybych se rozhodla rozsvítit (čímž by můj pobyt nevratně skončil), a zapečetěný trezorek s klíčem, kdyby rozsvícení nestačilo a já se ze zamčeného objektu rozhodla rovnou utéct.

 

A pak se Andrew Urbiš rozloučí, zhasne, zavře za sebou jedny dveře a ty další dvoje zamkne. Všude se rozhostí neuvěřitelná tma a nepřirozené ticho.

 

TMA, TICHO A TAO

U vědomí, že má tato terapie vrátit můj organismus k harmonii s přírodou a že bych měla v duchu učení Starého mistra, Lao-c’a, nechat věci plynout a nezasahovat do přirozených procesů mezi nebem a zemí, v deset dopoledne bezstarostně usínám. Probudí mě až noční můra – v rohu se rozsvítilo světlo, omylem jsem asi zavadila o vypínač a vše je marné, s terapií končím, reportáž ani kýžený lepší život nebudou … Byl to jen sen. Ale než stihnu znovu usnout, slyším z vedlejší místnosti ženský hlas: „Copak je s vámi? Na sesterně mi dvakrát bliklo pohotovostní světlo!“ Odpovídám, že to musela být náhoda, a v duchu si ťukám na čelo: Tak už ses z toho asi zbláznila – snad nevěříš na sílu myšlenky? Telepatií a psychokinezí to začíná, za chvíli si začneš povídat s mrtvými. A v tom údivu usínám a s krátkými přestávkami prospím celé první tři dny.

 

Můj klid ruší jediné zvuky slyšitelné přes trojí izolační vrstvu zvenčí, které jsou zároveň dobrými orientátory v čase – tlumené houkání vlaku rozléhající se nocí a motor traktoru, občas bůhvíproč jezdícího ve dne v blízkosti vilky. Hned první den pobytu jsem si nechala snížit teplotu v klimatizované místnosti z třiadvaceti stupňů na dvacet, ale přes relativní chlad mi připadalo nejpřirozenější pohybovat se mezi zdmi nahá. Od prvního okamžiku jsem do ničeho nenarážela.

 

Bohužel jsem v průběhu oněch tří komatických dnů prakticky zapomněla jíst i pít, jak mě upozornil terapeut Urbiš při své třetí pravidelné návštěvě. Zřejmě aby mě v tomto směru povzbudil, přinesl mi můj nejoblíbenější zákusek. Špičku, dokonce dvě! Snad v nich není pravé máslo, říkala jsem si ve snaze dodržet zde prosazované vegetariánské stravování. Snědla jsem je ovšem bez výčitek svědomí a plná energie si konečně zapsala sny a vjemy z předchozích dnů na papírovou harmoniku, jejíž ohyby naznačují jakési pohmatné linky a zaručují tak, že pisatel nehňácá řádky přes sebe (což zároveň zajišťuje kovová kancelářská sponka, kterou si člověk označí řádek, na němž s psaním skončil).

 

Při dvacetiminutovém večerním rozhovoru s terapeutem jsem se trochu protáhla a znovu se ubezpečila, že na jogínské ásany si o samotě netroufnu. Už jen představa, že vysunu nohy do volného černého prostoru a budu zhluboka dýchat, mi zvýšila tepovou frekvenci. Stejně jako zlověstné syčení protiskluzové pěnové matrace na podlaze koupelny a jako modré a stříbrné záblesky protínající občas bůhvíproč černotu.

 

Ten strach byl opodstatněný. Celý pobyt ve tmě je tak trochu přípravou na smrt a té se bojíme všichni. Neboť, jak praví staré indické přísloví Urbišem často citované: Vše, co je neznámé, je veliké.

 

V TEMNICI DĚJOU SE VĚCI

Největšího rozměru dosáhlo ono neznámé třetí noc. Probudila jsem se zřejmě pozdě k ránu, zbrocená potem, s rýmou, rozdrásaným krkem a dalšími příznaky chřipky. Do obličeje mi někdo dýchal ledový chlad. V místnůstce by bylo slyšet i spadnutí špendlíku, takže je vyloučené, aby během mého spánku někdo přišel zvenčí … Kdo mi tedy vysvětlí ten utkvělý pocit, že ve vile Mátma nejsem sama? A ty neviditelné ruce stahující pokrývku, které mě, nevěřící a poměrně racionální ženu, donutily se křižovat a drmolit otčenáš, o němž jsem ani nevěděla, že jeho verše ovládám? Od zlého mě to zřejmě ochránilo a znovu jsem usnula.

 

Vzbudil mě až zvonek tiché služby – přišla do předsíňky vyměnit netknuté saláty za nové, které jsem vděčně takřka celé spořádala. Krize pominula. Večer mi terapeut prozradil, že potkala ve stejném období pobytu v různé míře všechny jeho pacienty až na jediného.

 

Čtvrtým dnem bylo Velikonoční pondělí a já jsem místo rozdávání kraslic ležela v posteli a snila. Do neznámého prostoru tmy jsem expandovala výhradně za účelem vyměšování a krmě. Po následující dny jsem jedla vždy jen ráno a salát si nabírala výhradně rukama v domnění, že v předsíňce nejsou lžičky (byly tam). Rozkoš z jedení rukama byla nečekaná. Sázela jsem se sama se sebou, že dokážu po hmatu rozeznat plátek kiwi od plátku jahody, cíleně vyjídala kousky pomeranče jako první a jablka nechávala osudu.

 

Po prodělané krizi se tma stala překvapivě přátelskou a já se přestala bát – a to jsem si zrekapitulovala veškeré thrillery a horory od Čekej do tmy a Kruhu až po Záhadu Blair Witch. Pak jsem začala rekapitulovat i jiné věci. Vybavila jsem si třeba skupinovou fotografii svých spolužáků z první třídy, to, co měl každý z nich na sobě, a pak jsem dala u všech dohromady jméno a příjmení.

 

Jak je to možné? Odešla jsem v osmi letech na jinou školu a většinu z těch dětí jsem už nikdy v životě neviděla. Vzpomínala jsem jen tak z plezíru na básničky z čítanek, na verše z Alenky v říši divů a za zrcadlem, na ptačí řády od pěvců po trubkonosé, na Wolkerovu známou báseň Žně, začínající veršem Slunce je veliký básník, a na desítky méně známých, zasunutých za balastem. Jako bych defragmentovala disk počítače a pak mazala nepotřebné soubory. Šlo to jako po másle. Zdá se, že když mozku neházíme do cesty břevna v podobě rutinních denních úkonů, je schopen neuvěřitelných věcí. Zkoušel se už někdo ve tmě učit francouzštinu?

 

KAMARÁDKA LÁHEV

Čtvrtý a pátý den utekly jak voda; nuda se nekonala. Těšila jsem se sice ven, na světlo, ale než abych plánovala to, co zcela jistě přijde, snila jsem o tom, co by mohlo být. Volné asociace se příjemně řetězily, někdy jsem ani neměla přehled, jestli sním, či bdím. Myslela jsem na lidi, o nichž mi terapeut řekl, že do Čeladné přijedou po mně – filmařka natáčející dokument o tmě, balkánský malíř malující v temnotě obrazy –, i na ty, kteří už ve zdejší tmě byli – na spisovatele, jenž po sedm dní v černém pokoji nepozřel ani sousta, zato na papírové vějíře napsal polovinu své nové dětské knížky. Jen ve mně žádná erupce kreativity nenastala.

 

Já, odmala hyperaktivní dítě, jsem nechtěla nic než ležet. Když už jsem musela vstát, brala jsem si s sebou na cestu zcela intuitivně láhev vody. Nejspíš potřebuju ve tmě kamaráda, řekla jsem pátý den terapeutovi a ten mi to potvrdil.

 

Na našich krátkých seancích, podle mého odhadu podvečerních, jsem se vůbec analyzovala spíš sama, než aby mi on něco říkal. Když mluvil, vyprávěl hlavně o své někdejší manažerské praxi a o tom, jak je terapie tmou vhodná pro vrcholové řídící pracovníky jako nácvik extrémních situací a prevence stresu. Povídal o nebezpečnosti holotropního dýchání, o svých slavných klientech, a zejména klientkách z řad herců a zpěváků. Já o voze, on o koze, řeklo by se – a přesto jsem se na ty každodenní návštěvy těšila. Při svém cvičení provázejícím naše debaty jsem si téměř pokaždé namohla nějaký sval, protože tělo nebylo zvyklé na jinou než horizontální polohu.

 

Šestý a sedmý den mi pak přinesly především bizarní sny o velkých, nelétavých ptácích nebo o pokerové herně, kde se hrají u vysokánských červených stolků karty u piva. Už jsem dokázala jíst i dvakrát denně, dokonce jsem sáhla i pro cereální tyčinku a krajíc chleba. Užívala jsem si vůně salátů i nepatrné šelesty slyšené za zdí, u které stála postel; musela jsem se smát té proměně v malé dítě, jež poprvé objevuje svět. Jako by detoxikované tělo zase začalo myslet na život.

 

ŽIVOT PO ŽIVOTĚ VE TMĚ

Když mě fotograf Tomáš s terapeutem probudili v pátek 9. dubna, v sedm hodin ráno po 165 hodinách ve tmě, byla jsem pořádně namíchnutá. Přetrhli mi živý sen o zemřelém dědovi. Navíc jsem v posteli ležela, jak mě pánbůh stvořil, a přišlo mi, že je na odívání a vůbec na všechno najednou nějak moc velký spěch. Nakonec jsem se pomalu oblékla, nasadila si cyklistické brýle a vypotácela se ven, před vilu.

 

Slunce mě i přes plast brýlí praštilo do očí a ptáci řvali, až se hory zelenaly. Nikdy jsem tak přesně a rychle nedokázala zrakem ani sluchem lokalizovat, na které větvi sedí kos, na které hrdlička a do kterého kmenu mlátí strakapoud. Nohy, jež ve vile pod bosými chodidly cítily každé zrnko písku, teď bezradně ohledávaly terén. Přes podrážku nic necítily a já si nakonec musela sednout. Člověk by si v tuto chvíli měl zřejmě začít vážit toho, že vidí a slyší – ovšem já si v tom pietním okamžiku uvědomila jen to, že mám šílenou chuť na něco nezdravého, na krvavý tatarák nebo nějakou prasečinu, respektive kuřetinu od KFC. Mám na to svaté právo – za sedm dní jsem podle digitální váhy i subjektivního pocitu o 4,5 kg lehčí.

 

U výstupních psychotestů dosahuji skvělých výsledků a podobně euforicky se také cítím. Alespoň do té doby, než na cestě z Čeladné zapnu telefony a doma pak Internet se 159 nepřečtenými maily ve schránce. Po hodině u obrazovky mi však začnou slzet oči a třeštit hlava a já všechnu práci odkládám na pondělek.

 

Ještě asi týden mám dojem, že výrazně lépe slyším, a rozhodně mnohem nekompromisněji než dříve reaguji na zvukový i světelný smog – na návštěvách vypínám televize hrající u svátečního oběda a v autě řidiče trýzním ztlumováním rádia. Po dobu následujících šesti dní si udržuji pocit, že jsem si promyslela svůj život a nastavila žebříček hodnot tak, jak by jej měla mít soudná žena mého věku a tzv. sociálního postavení nastavený, a taky že jsem podstatně vyrovnanější. Kolegové se samozřejmě s typickou povrchností domnívají, že jsem stejná jako dřív …

 

TMA V CENTRÁLNÍ EVROPĚ

Terapii tmou přinesl do Evropy dnes třiašedesátiletý německý psycholog a etnolog Holger Kalweit, který se inspiroval u šamanů a učenců tibetských, indických i sibiřských a přes dvacet let svou metodu provozoval, zejména v Německu. V naší zemi často přednášel a Reflex s ním dokonce díky redaktoru Pavlu Kovářovi otiskl v čísle z 20. 6. 2005 rozhovor. Před třemi lety navíc vyšla česky jeho kniha Dunkelterapie – Léčba tmou a vize vnitřního světa. Právě Kalweit byl Urbišovým inspiračním zdrojem. A nejen Urbišovým.


Pobyt ve tmě se v poněkud méně odborné (o to však „esoteričtější“) formě v Česku provozuje ještě nejméně na dvou místech, která kromě oné tmy nemají s Urbišovým projektem pranic společného a svým ideovým zaměřením se v mých očích blíží spíš sektě Vesmírní lidé než terapeutické praxi.


Například v zahradní chatce pronajímané u obce Žampach na Orlickoústecku chlapíkem s návodným jménem/ /pseudonymem Ondřej Průzračný se může, nebo dokonce má poslouchat hudba, zatímco Urbišova praxe trvá na tom, že člověk musí být ve tmě jen sám se sebou, s minimem pomocných berliček spojujících ho se světem venku. Denní pobyt u mystika a samozvaného šamana Průzračného může přijít velmi lacino, jak mi napsal v exaltovaném e-mailu: „Ahoj, je to jasně napsané na webu: dej tolik, kolik procítíš. Boží požehnání. Ondra.“


Rehabilitační centrum v Čeladné žádá denně tisícovku, kterou na rozdíl od jeho standardních služeb neproplácí pojišťovna. Za ty peníze získáte lékařský personál v plné pohotovosti, jistotu, že se v případě krize dovoláte pomoci, že vám poteče teplá voda a že nepodlehnete pocitu nutnosti osvojit si Průzračného „tvůrčí principy šesti Ctností srdce aplikovaných do Emočního přeformulování paměti“, poněvadž Urbiš vám takové kraviny prostě nenabízí.



Klíčová slova: rxrx



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama