Když jsem ho před necelým rokem poprvé viděl vyprávět s velkým úspěchem plnému sálu lidí vtipy o koňských penisech i nesmysly o daních, vládě a politice, tušil jsem, že vykročil správným směrem. Zoufalá doba vždy přeje zoufalcům, viz Stanislav Gross.
A Tomio Okamura mě nezklamal, měl jsem si na něj vsadit: sotva si ověřil, že lhát zoufalým lidem je nejspolehlivější cestou do Senátu, kdysi naivně zamýšleného jako „komora moudrých“ v moři nemoudrých, vytáhl se stejným cirkusem i na Pražský hrad. Zde chce se svým kouzelným kloboukem plným nesmyslů, výmyslů a blbostí vážně usednout jako prezident.
Vážně se bojím: ano, jeden z největších hradů na světě už ve funkci nejvyššího správce země zažil lunatiky včetně alkoholiků a syfilitiků, v případě Okamury ale možná nebude stačit. V Tokiu narozený Titán bude muset část svého ega, sebevědomí i myšlenek ubytovat v památníku na Vítkově. Průběžně Okamuru sleduju tři čtvrtě roku. A tři čtvrtě roku ve mně tenhle klaun nejprimitivnějších triků vzbuzuje stále větší strach.
Vlastně jsem celou dobu doufal, že je to jen další TV reality show – svého druhu nový Den D, kde jako nakupoval geniální podnikatelské nápady: jednou ráno se probudíme a Okamura a šéf České televize nám oznámí, že právě končí reality show Jak se stát Okamurou, s níž nám veřejnoprávní televize konečně dopřála veřejnoprávní službu, když nám ukázala, koho všeho si můžeme demokraticky zvolit. A za to, že jsme to tak dlouho nevědomě vydrželi, dostaneme všichni japonský holčičí kroj.
Vlastně v to doufám pořád. Protože když si přečtete Okamurův blog či knihu, pochopíte kromě toho, že neumí ani česky, i to, že své pitomosti myslí naprosto vážně: zdravme se víc a utvrzujme se, že jsme nejlepší národ na světě, protože máme svíčkovou a syrečky, vyvezme Romy do jejich vlastního státu, dejme si pozor na homosexuály a pusťme k vládě odborníky jako Okamura – a vše bude zase dobré!
Jak nebezpečně je novopečený senátor intoxikovaný sám sebou, jsem pochopil při jeho povolebním rozhovoru s moderátorem Václavem Moravcem. Tomu na jednu z otázek automaticky odpověděl, že kdyby četl jeho knihy, tak by věděl…. Moravec má zřejmě štěstí, že je nečetl, takže neví.
Já bohužel vím. Když jsem začal objíždět Okamurova vystoupení v kulturácích, tělocvičnách, vysokoškolských aulách či knižních veletrzích, přečetl jsem u toho i dvě jeho knihy: Český sen a Umění vládnout. Tedy přečetl: radši mě z nich nezkoušejte. Některé pasáže jsou tak příšerné bláboly, že mentálně bezpečnější trip je i lahev metanolu.
Mimochodem se ani nedivím, že mu nikdo z „mnohých lidí“, s nimiž Okamura údajně konzultoval knihu Umění vládnout, nedal svolení k uvedení jména. Rovná se to reputační sebevraždě. Jen pro ilustraci: například v Umění vládnout nám Okamura, objíždějící Česko s bajkami o zničené zemi, současně radí: „Radujme se ze své země“. Skoro jako byste někomu řezali ucho a ptali se ho při tom: „Slyšíš ten krásný zvuk?“
Okamura je jako pohádka, jež se při vyprávění zvrtla ve špatný horor. Nicméně i v jeho případě vidím nadějí: Okamuru. Zaprvé na hradě nikdy neusedne. A zadruhé i v politice platí, že čím raketovější vzlet, tím raketovější pád. Takže věřím, že už zakrátko budeme i o Okamurovi mluvit jako o chlapci z děcáku, co se kdysi počůrával, pak se z toho vypsal a stal se senátorem a od té doby o něm nikdo neví.
