V neděli krátce před šestnáctou hodinou vyhrál Jaroslav Kulhavý závod horských kol na olympijských hrách. Byla to smršť mezi navezenými balvany, na dlouhých serpentinách a v divokých sjezdech, kde se nedalo odpočinout. Od startu do cíle určoval tempo závodu, neustále útočil, odrážek nástupy; nechtěl ponechat nic náhodě.
Věděl, že čím víc bude aktivnější, tím větší bude jeho šance na vítězství. Nic jiného jej nezajímalo. Byla to pastva pro oči. Takhle se to má dělat, když chce člověk uspět. Horská kola jsou sice na hrách teprve od roku 1996, ale z nových sportů se jedná o jeden z nejsledovanějších, protože každý druhý divák na celém světě se s ním může ztotožnit: nebo snad nemáte nějaký bicykl s odpruženými vidlicemi a tlustými gumami někde ve sklepě taky? Samozřejmě že ano.
Pro Česko nemohly hry v poslední den skončit lépe. Zlato Jaroslava Kulhavého bylo v pořadí čtvrté, které čeští sportovci v Londýně získali, zlatých mají více než stříbrných (tři) a bronzových (také tři). Ale snad ještě víc než množství prvenství musí těšit způsob, jakým byla vybojována. Po rozpačitém začátku Češi ukázali, že umějí v pravý čas zabrat a jsou schopni rozdrtit konkurenci rozdílem třídy.
Skifařka Mirka Knapková vyhrála o „parník“, to samé platí o oštěpařce Barboře Špotákové, která obhájila zlato z Pekingu, nebo o moderním pětibojaři Davidu Svobodovi. O Jaroslavu Kulhavém už řeč byla. Nešlo o nahodilé úspěchy, ale o představení, jimž dominovali. Něco takového je vždycky hezké vidět. Chleba nebude levnější, tvrdí skeptici. To je sice pravda, ale něco z toho, co jsme u „našich“ viděli, se dá přenést do života. Rychle vystartovat, stupňovat tempo, pak ho udržet a když už nejsou síly, tak přidat.
