Po čase jsem znovu vyrazil na pražský Fringe Festival, tradiční přehlídku ostrého politicky nekorektního humoru. Konkrétně na kanadského stand-up komika Daniel-Ryana Spauldinga a jeho show Jak se opovažujete?
Máte-li rádi stand-up, čímž nemyslím Tomáše Matonohu ani Vladimíra Hrona, neřeknu vám asi nic moc nového: homosexuální špekoun Spaulding brutálně zkarikoval všechny od homosexuálů přes homofoby až po ano, Kanaďany, nejzženštilejší národ na světě! Přesto jsem si při jeho vystoupení uvědomil jedno: znakem nejvyspělejších národů je právě schopnost udělat si legraci sám ze sebe, včetně té nejbrutálnější.
Ostatně ne náhodou je stand-up v zábavě něco jako ultimátní zápasy v bojových sportech, nejpopulárnější v anglosaských zemích jako USA, Velká Británie či Kanada, tedy v nejvyspělejších, nejbohatších a taky nejdemokratičtějších státech světa. V různých formách ho ale najdete i v nebavorském Německu, na severu Evropy či dokonce i v Itálii, a teď nemluvím o Silviu Berlusconim. Ne náhodou ho nenajdete v Česku, aspoň nepočítám-li vězeňské vystoupení Davida Ratha v Parlamentu.
Pravda, i my Češi si ze sebe umíme fantasticky vystřelit - třeba když vyprávíme o zlatých českých ručičkách. Problém je, že to jako ironickou sebereflexi chápou jen cizinci, kteří nás znají lépe než my sami. Nebo když bavič a brzy možná i senátor Tomio Okamura ve své bibli hlouposti píše, že jsme nejlepší lidé na světě…. I když: používá plurál a ve skutečnosti myslí jen sebe.
Nejde samozřejmě jen o Česko, ale i o chudší a méně sebevědomý postkomunistický svět, kde lidé stále mají potřebu nejen cizincům něco dokazovat, místo aby si ze sebe udělali i legraci. Po světě cestující Spaulding vyprávěl v Praze skvělou anekdotu, jíž prý zažil. Spíš bych řekl, že si ji vymyslel, to je ale jedno: je totiž velmi příznačná.
Po jeho vystoupení na Balkáně mu prý jakási Chorvat úpěnlivě vysvětloval, jaká je Chorvatsko vynikající země a jak si zaslouží být přijato do EU. Když vyjmenoval všechny krásy Chorvatska a zručně vyretušoval většinu běžných vlastností tamních lidí, uvedla vše na pravou míru jeho švýcarská přítelkyně. Stačila jí jediná věta: „Ale vždyť nemáte žádné peníze,“ řekla a všichni si zase rozuměli.
Naše potřeba dokazovat pořád něco světu, který nás pořád vidí tak jinak, má samozřejmě historický původ. Na rozdíl od anglosaských zemí nejsme ani bohatí, ani jsme nikdy nikoho nekolonizovali. Dokonce jsme nikdy nikoho ani vojensky nenapadli či po vzoru Němců hromadně neplynovali a nekradli lidem zlaté zuby, málokdo tedy zná naše přednosti jako syrečky. Máme jen svůj Karlštejn, pivo a kurvy, takže když si děláme legraci, děláme si ji radši spíš z jiných.
Nevykládejte si to nijak protičesky, jsem stejně hrdý jako Ladislav Bátora: i my samozřejmě máme mraky sebevědomých lidí s talentem pro sebereflexi. Představte si třeba, kdyby dali nejen na pódiu hlavy dohromady Agáta Hanychová, Petra Paroubková a Miroslav Kalousek…. To by byla politicky nekorektní prdel! Jen si myslím, že budeme úplně normální národ tehdy, až budeme místo na vtipy Miroslava Donutila chodit do divadla na vtipy o Miroslavu Donutilovi.
