
Rozpaky, jež dnes cítíme nad myšlenkou Spojených států evropských, a ekonomický kolaps eura, který na nás doléhá právě teď, byly zakódovány už na samém začátku.
Evropa ekonomicky prosperovala logicky po druhé světové válce, ale i po pádu železné opony, v době, kdy se zrušily hranice a státy mohly začít volně obchodovat. A to je přesně ta chvíle, kdy se do něčeho fungujícího musí říznout: vznikla myšlenka politického sjednocení Evropy. A bylo zle.
Moc, jež se kumulovala v Bruselu, začala nápadně připomínat bývalé socialistické plánování. Po internetu kolovala videa, která porovnávala fungování Sovětského svazu a Evropské unie. Člověk se nad nimi shovívavě pousmál a říkal si, že tak daleko to nemůže zajít. Dnes vidíme, že některé chyby je skutečně hloupé opakovat.
Plány, které si Unie dala v roce 2000 v Lisabonské strategii, totiž stát se do roku 2010 nejlepší ekonomikou světa, působí dnes jako silvestrovský vtip: „Cílem je být nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost.“
Evropa se zauzlila ve sloganech jako biotechnologie, inovace, diverzita, tolerance, rekvalifi kace, ale místo slibované prosperity přišla dluhová past. Myšlenka jednotného evropského národa s prezidentem, ministrem zahraničí a společnou měnou je utopie. Problém ovšem ani tak není v této utopii, jako spíš v tom, že tento proud bylo obtížné kritizovat.
Václav Klaus, jemuž je třeba defi nitivně přiznat, že měl v tomto směru pravdu, byl označen za evropského vyvrhele. Nyní už se sice smí ofi ciálně říkat, že Evropská unie trpí vážnými problémy, ale máme tady nové náboženství: Evropa sice ekonomicky nefunguje, ale pořád je to pro malou bezbrannou Českou republiku nejbezpečnější přístav. Co bychom si sami počali mezi Ruskem a Německem?
Z historie skutečně máme ty nejhorší vzpomínky na osamocený život mezi velmocemi, ale tento problém se vyřešil vstupem republiky do Severoatlantické aliance. K tomu není potřeba Evropská unie, která nebyla schopna několik let vyřešit ani problém na vlastním kontinentu, v bývalé Jugoslávii. To udělaly nakonec až Spojené státy. Vytlačení jejich vlivu z Evropy proto nikdy v minulosti nepřineslo nic dobrého.
Vstup do Evropské unie nám přinesl velký civilizační vzestup. Na to nesmíme nikdy zapomenout. Společný ekonomický prostor a velká míra politické spolupráce jsou ovšem hranice, za niž se nikdy nemělo jít.
Projekt Spojených států evropských je mrtvý.