Není vražda jako vražda. Zatímco kvůli potlačování prodemokratických demonstrací v Libyi rychle zasedla Rada bezpečnosti OSN a vyhlásila válku režimu Muammara Kaddáfího, tak proti Sýrii se zjevně nic takového nechystá. Přitom tamní režim prezidenta Bašára Asada (stejné to bylo i za předchozího panování jeho otce) zabíjí lidi v ulicích stejným způsobem. Proč ten rozdíl?
Po bouřích v Tunisku a Egyptě, které vedly k pádům po desetiletí trvajících režimů, začaly být Spojené státy a Evropa daleko opatrnější. Autoritářské a diktátorské arabské režimy se totiž těšily jejich vytrvalé podpoře a pád všech v krátké době by v budoucnosti výrazně oslabil pozice Západu v oblasti. Ostatně vidíme to už i dnes.
V Egyptě sice zatím vládne armáda, ale na politické scéně stoupá vliv islamistů a radikálních nacionalistů, kteří nesnášejí především USA a Izrael. Není vyloučeno, že podpora prodemokratických demonstrantů vyústí za pár let k vytvoření režimů, které budou k Západu ještě více nepřátelské, než jsme měli možnost zažít předtím. Ostatně nasvědčuje tomu rychle sbližování „nového“ Egypta s Íránem.
Zejména Američané se proto rozhodli udržet a podporovat autoritářské režimy v Bahrajnu, Saúdské Arábii či Jemenu. I když verbálně samozřejmě stojí (protože veřejnost demokratických zemí by jiný postoj zcela správně nesnesla) na straně demonstrantů.
Vyhlásit válku bláznivému Muammaru Kaddáfímu bylo efektní, mělo podporu veřejnosti i širokého spektra politických stran všude na Západě. Ukazuje se sice, že válečný postup je neefektivní, jenže to už Sarkozy a spol. těžko mohou teď řešit. Vést ale další válku, například v Sýrii, na to už Západ nemá kapacity (ty ostatně i tak mají pouze Spojené státy, bez nich je Evropa vojensky slabá). Sýrie je sice strategicky a geograficky významná, je důležitá pro bezpečnost Izraele (na ten ale většina Evropy stále více kašle), jenže není žádným významným dodavatelem surovin. Tím je naopak Libye. Tam se proto válčí. A podpora rebelů, jakkoli správná, slouží jen jako chlácholivá slova pro veřejnost.
