Jefim Fištejn: Rusku už ani svěcená voda nepomůže. Definitivně padá do smrdutého močálu
Musím se zármutkem konstatovat, že navzdory letitému sousedskému soužití s Rusy nepanuje v české společnosti hluboké povědomí o současném stavu Ruska a perspektivách jeho vývoje.
Většina expertních úsudků, stejně tak jako hospodských keců, paradoxně bazíruje na pověrách a stereotypech vstřebaných ze středoškolské dějepravy, ze znalostí smyšlených bájí či vousatých vtipů. Všechny takřka bez výjimky vycházejí z představy o přechodné a dočasné povaze dnešní etapy ruských dějin.
Snění o převratu
Někteří snílkové doufají, že spíše dříve než později dojde k nějakému palácovému převratu, ke spiknutí vojenské nebo oligarchické věrchušky, až se v nich probudí elementární pud sebezáchovy. Nakradli dost a měla by jim vrtat hlavou myšlenka, jak spolehlivě přenechat majlant svým potomkům. Žel, snění o převratu je jen bohulibé přání. Celá konstrukce je pojata tak, že se systém drží na jednom jediném hřebíku. Stačí ho vytrhnout a stavba se zřítí. Ano, ve skvělou budoucnost nevěří nikdo, všichni chápou všechno a všichni se bojí domyslet myšlenku do trpkého konce. Přesto raději mlčí, neboť si nejsou jisti, zda poblíž není přístroj schopný odečítat z úst nebo rovnou z hlavy.
Pro spiknutí je třeba aspoň počáteční důvěra mezi hrstkou odvážlivců. V současném Rusku už to není možné – je to země, kde orgány běžně zatýkají občana za to, že vyšel na náměstí s čistou čtvrtkou papíru v ruce: „My víme, co byste na ten papír napsal, kdybyste mohl!“ Pokud k vám přistoupí kolega s matnou narážkou, že je načase něco ve státě změnit, první, co vás napadne: „Je to určitě provokace! Když ho hned neudám, zítra mě zatknou spolu s ním!“
Proto nečekejte spásu z kabinetů putinovské elity. Ti Rusko nezachrání. Nezachrání ani sebe, ani vlastní majetky, ba ani vlastní děti. Bude to těžká kocovina, velký mlýnek na lidské maso.
Ještě hruběji se mýlí ten, kdo si myslí, že Rusko jako bájný bohatýr Ilja Muromec náhle procitne z nekonečného spánku, sleze z pece a opět překvapí svět nebývalou energií. Z dlouhého ležení na peci svaly mohou leda tak ochabnout.
Kolej, která skončila
Ovšem pravdu nemají ani ti, kdo s hrůzou nebo nadějí čekají na to, až despota zmizí v propadlišti dějin a nešťastná země poté, co vykrouží obvyklé marné kolečko, opět najede na starou známou kolej teroru, poroby a strachu. Že nový diktátor bude možná ještě děsivější a diktatura ještě ukrutnější než za Putina.
I tato představa je lichá. Nikoli proto, že by se nenašel takový upír, který by neprahl ještě více přitáhnout šrouby a zkrvavenou knutou pohnat mlčící lid na stavbu obnovené říše, leč proto, že stará známá kolej nadobro skončila. Narazila na betonovou zeď fyzikální, biologické a historické nemožnosti. To, čeho jsme dnes svědky, není náběh na další stoupající závit spirály ruského velikášství. Jsou to smrtelné stahy a křeče lidojedské říše, agónie Leviatana. Pro toto tvrzení jsou nevyvratitelné důvody.
Po celé jedenadvacáté století tylo Rusko z podstaty. Vše, co mělo – infrastrukturu, elektrárny, mosty, železnice –, bylo dědictví po předcích. Obří arzenály, které jsou nyní spalovány ve válečné výhni, byly hromaděny ještě v 70. letech minulého století. Rázovitá kultura, vědecké školy, dobývání vesmíru, vyspělé letectvo – všechno má původ v minulé době. Putinův režim dovedl jen těžit ropu ze starých vrtů, pumpovat ji do ciziny a kupovat si za rychlé prachy západní technologie a oddanost prodejných politiků.
Dnes je tuková podstata vypleněna na dřeň. Silnice se neopravují, roury rezivějí, technogenní havárie zevšedněly, skladiště se vyprázdnila, nové modely aut nevznikají, letadla se kanibalizují. Nové říšské vzedmutí se nedá vykřesat z pouhé setrvačnosti. Kde brát a nekrást? Každá totální mobilizace vyžaduje přebytečnou lidskou masu, jež se dá mobilizovat. S úspěchem může počítat jen společnost, která je schopna nabídnout charismatickému manipulátorovi velké množství levného pasionárního kanónenfutru. Právě tak vypadalo Rusko před sto lety, vpředvečer Říjnové revoluce. Byla to země mužické omladiny, pologramotných chlapců s věkovým průměrem kolem 20 let.
Pád do středověku
Znáte dnešní Rusko? Pak určitě víte, že je to země urbanizovaná a rychle stárnoucí. Země rozvedených žen a osamělých důchodců stižených vysokým tlakem a zduřelou prostatou. Země zmožená, vysílená, do níž se i děti odmítají rodit. Ruská společnost dávno nemá ani lidi, ani testosteron na to, aby mohla podniknout další pokus o vybudování totalitní říše. Koho požene hypotetický diktátor na stavby komunistických pyramid, po kom bude chtít, aby osídloval Sibiř? Sotva to budou obstarožní manažeři prodeje s bolavou páteří, těsně před penzí. Pro spuštění nového totalitního cyklu jsou zapotřebí milióny dvacetiletých vazounů, kteří nemají co ztratit, a ti v Rusku už dávno nejsou k mání.
Vedle jak ta jedle jsou ti, co si myslí, že se stačí vrátit k tomu, „jaké to bylo za Stalina“, tzn. všechno znárodnit, popravit škůdce, zavést tuhý pořádek, a země se opět pohne dopředu. Čas oponou trhnul. Žijeme v době složitých hospodářských vazeb a informačních technologií. I když pohrozíte inženýrovi oprátkou, nevyrobí vám moderní čip, nastavenou pistolí nepřimějete umělou inteligenci k poskytnutí informací. Teror byl dobrý leda tak k tomu, donutit mukla máchat krumpáčem při výkopových pracích, ale sotva donutíte programátora postavit dovedný počítačový program.
Složitá ekonomika vyžaduje volnou výměnu názorů, přítomnost venturního kapitálu, nezávislých soudů, neprůstřelné ochrany vlastnictví. Nic takového v současném Rusku není. I těch pár machrů, kteří po represích zbyli a byli schopni vyrobit sofistikovaný produkt, dávno uteklo před „zvláštní vojenskou operací“ do ciziny. S kým chcete tvořit ekonomický a sociální zázrak, s kým podniknout úprk dopředu, průlom do budoucnosti? Rusko se propadá do technologického středověku, kdy se inovačním vrcholem stává přelepování štítků na čínském zboží.
Z historie známe, že základem budování úspěšné a trvalé říše vždy byla nabídka nosné ideje – mocného civilizačního paradigmatu, uceleného a neodolatelně přitažlivého pro jiné kulturní okruhy. Takové bylo římské právo, britské „břímě bílého muže“, slovanofilská iluze „bílého cara“, americký konzumní ráj v hollywoodském podání. Světový přesah měl nepochybně také komunistický padělek o rovnosti a sociální spravedlnosti. Jak může současné Rusko, ať již s Putinem, nebo po něm, postavit nějaké impérium, když nemá co nabídnout?
Kdo by chtěl do pekla?!
Faktem je, že Putin této prostinké pravdě dobře rozumí, proto nejednou žádal po svých psavcích, aby mu nějakou atraktivní nosnou ideu vymysleli, uhnětli a splácali z nějakých ideologických úlomků a střepů. Jenže kde nic není, ani čert nebere! Idea „ruského světa“ nezabrala takřka nikde, až na pár zoufalců a popletů. Inu, kdo by chtěl do pekla, ze kterého se rozutekli poslední pekelníci, ba i hříšníci z kotlů?
Za nezdar celého konceptu „ruského světa“ jeho autor Vladislav Surkov, člověk nepochybně talentovaný, byl náležitě potrestán – přišel o svou funkci Putinova speechwritera a pomocníka a posléze zmizel i z informačního obzoru. Vyslovený drb, že se Surkov asi odstěhoval do nepřátelské ciziny, mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov nemohl potvrdit ani vyvrátit. Jakýpak potom ruský svět, když samotný autor vzal z něho roha?
Stát, jenž si dělá zálusk na to, aby se stal říší, musí být pro začátek aspoň suverénní. Sovětský svaz byl hotový lidožrout, ale byl to lidožrout suverénní, byl silovým pólem z technologického a ekonomického hlediska. Dnešní Rusko takovým pólem síly je už jenom „v televizoru“. Ve skutečnosti je ve všem odkázáno na Čínu. Je to v dějinách zcela ojedinělý případ, kdy se jeden stát stal dobrovolně poníženým vazalem jiné velmoci. Rusko za pakatel dodává Číně suroviny a dováží doslova všechno, auty a chytrými telefony počínaje a mikročipy konče. Potřebuje Čína obrození mocné a agresívní ruské říše na svých severních hranicích? To sotva. Spíš bude i nadále plíživě obsazovat Sibiř a Dálný východ, než je dostane zcela do svého područí, aniž vystřelí jedinou ránu.
Navzdory jalovým tužbám geopolitických patlalů v dohledné budoucnosti Rusko nečeká nablýskaný osud moderního impéria, které bude udávat tón celému zeměpisnému okolí. Bude to spíše nekonečné unylé tlení a vyhasínání, než se z něj stane technologický zapadák světa, než se definitivně pohrouží do teplého, smrdutého, pravěkého močálu.
Právě jste dočetli článek jen pro předplatitele a někdo vám ho nasdílel, protože stál za to.
A takových u nás máme spoustu, stačí si odemknout přístup.
