Nevratné škody utrpíme, ať už prezident na summit pojede, nebo ne. Spasí nás ústavněprávní horror vacui
Ústavní soud vyhověl návrhu prezidenta Petra Pavla na předběžné opatření, které má zajistit jeho účast v delegaci na summit NATO v Ankaře. Tento instrument soudy užívají v případě, kdy by mělo hrozit riziko nevratné škody z prodlení při projednávání komplikovaného případu. Nehledě na předběžné opatření se zdá, že naše zahraniční vztahy nevratně utrpí ať už by prezident do Ankary jel, nebo ne.
„V tomto sporu opravdu nejde o jednu židli na jednom zahraničním jednání. Jde o vědomé rozhodnutí vlády vyloučit prezidenta, vrchního velitele ozbrojených sil a bývalého vysokého představitele NATO, z vrcholného jednání Aliance v době, kdy může svoji celoživotní expertizu uplatnit ve prospěch bezpečnosti České republiky a jejích občanů.“ Tak zní jeden z odstavců textu, jímž prezident zdůvodňuje, proč ke kompetenční žalobě přistoupil.
A má jistě v mnohém pravdu. Jeho letité zkušenosti by naší zahraniční politice skutečně mohly být k užitku. Jenže v situaci, kdy jsou vztahy mezi Hradem a Strakovou akademií na bodu mrazu, není vůbec myslitelné, že ať se prezident v Ankaře o naše diplomatické vztahy vzhledem k bezpečnosti České republiky a jejích občanů zaslouží jakkoliv, bude vláda na jeho snahu navazovat.
Ústavní soud mu sice přiřkl právo zastupovat stát navenek, zatím bezvýhradně v tomto konkrétním případě. Podobně jako tu možnost měli všichni prezidenti před ním. Jenže na to, co při onom zastupování navenek dohodne, musí navazovat další kroky vlády a příslušných úřadů. Nastartování jakýchkoliv dalších exekutivních procesů nemůže prezident ze své pozice ovlivnit a tuto pravomoc mu nemůže dát žádné rozhodnutí žádného soudu.
Představa, že vláda bude nadšeně akceptovat prezidentův přínos z jednání, nebo ho dokonce pověří nějakým konkrétním úkolem k jednání, je v nynější náladě naprosto bláhová. Ať už si prezident povede sebelíp, vláda bude jeho výsledky a priori odmítat a to, co si v Ankaře řekne, tam také zůstane.
Zase přímá volba
Tento stav je jedním z mnoha negativních důsledků zavedení přímé volby prezidenta. Naše ústava byla navržena tak, že očekávala spolupráci jednotlivých stupňů výkonné moci. V dobách, kdy prezidenta volil parlament, a nikoliv občané, bylo to, co od začátku roku vidíme mezi Hradem a Strakovou akademií, nemyslitelné. Žádný prezident by si netroufl tak vehementně zasahovat do kompetencí premiéra jako Petr Pavel v kauze Turek. Jednoduše proto, že pokud by chtěl pomýšlet na znovuzvolení, muselo by mu být jasné, že takto hyperaktivního prezidenta zákonodárný sbor nikdy znovu nepodpoří. Například kampaně před prezidentskými kandidaturami Václava Klause vypadaly jako naprostý festival smířlivosti a podlézání od jindy prudce asertivního, nesouhlasně se vlnícího politika.
Od té doby, kdy se prezident v podstatě nemusí starat o to, co si o něm parlament myslí, jsme vystaveni mnohem ostřejším kompetenčním sporům než dříve. A tento trend se nebude změkčovat. Pro každého budoucího prezidenta bude velmi lákavé, vybrat si klidně marginální, ale výraznou a polarizující parlamentní figuru a na jejím bojkotu si postavit kampaň. Čím bude ona figura nechutnější, jako nyní Turek, tím lépe se na ní uková sentiment prezidenta, strážce mravů a demokracie, jako se to dokonale povedlo Petru Pavlovi.
Žalujte
Turek nikdy neměl být ministrem z mnoha dobře popsaných důvodů. Ale měl se s tím poprat Andrej Babiš, a ne Petr Pavel. Od tohoto momentu si jedna strana vůči druhé snaží vykolíkovat hřiště. Nakonec tím trpí naše zahraniční vztahy. Jak z toho ven? S naším volebním systémem je skoro nemožné, že by jedna vláda měla takovou většinu potřebnou ke změně ústavy a úpravě jejích některých nejasných pasáží. Že by se na něčem takovém shodla vláda s opozicí, je asi podobně pravděpodobné. Pak nezbývá než žalovat. Jen naprostý horror vacui (strach z prázdnoty, pozn. aut.) z bílých míst naší ústavy nám může do budoucna pomoct účinně se vyvarovat vleklým sporům a možným škodám. A že si parametry naší ústavnosti bude rozhodovat patnáctka soudců v Brně? Kolik lidí asi psalo naši současnou Ústavu? A nakolik zkušení právníci to oproti Baxovu, senátem schválenému sboru, byli?
