Česká stopa v AfD: Václav Klaus a Tomio Okamura našli společnou řeč s německou radikální pravicí

Imponující radikalizace

Psal se rok 2015, kdy se tehdy již dva roky existující AfD ocitla na rozcestí. Měla za sebou první úspěch ve volbách do Evropského parlamentu, do něhož němečtí voliči již o rok dříve vyslali sedm jejích zástupců. Zároveň se v ní ale s nastupující migrační krizí, o níž bylo jasné, že na Německo dopadne razantně, poprvé projevil vnitřní rozkol. Ve „straně profesorů“, jak byla díky svým zakladatelům, ekonomům kritizujícím euro, nazývána, začínal vítězit antisystémový hlas. Noví lídři s profesory zatočili a začali stranu posouvat do prostoru radikální pravice. Růst tím však oproti očekávání nezastavili. AfD se tak stala inspirací pro podobně smýšlející po celé Evropě.

Už od samotného začátku straně přál úspěch i bývalý český prezident Václav Klaus. A nezapomněl se tak jako „přítel strany“ vyjádřit ani k tomuto vnitřnímu boji. „Se štěpením zde máme skvělé zkušenosti. Krátce po listopadu 1989 probíhal podobný zápas v Občanském fóru. I tam spolu bojovaly dva proudy. Na jedné straně stáli ti, kteří chtěli politickou stranu s jasně definovaným profilem, a na druhé ti, kdo stáli o všeobjímající hnutí, které by ale nepřinášelo žádné jasné stanovisko,“ napsal ve svém komentáři pro list Die Welt v červnu 2015. Za pomoci tohoto srovnání zřetelně podpořil nováčky, kteří si přáli větší ideovou razanci. Protože v českém prostředí to byl právě Klaus, kdo se v 90. letech stal nepřítelem nepolitické, podle něj beztvaré politiky.