Buchert: Místo stávky a vzdychání nad poplatky by veřejnoprávní média měla provést změny a zeštíhlit
Diskuse o České televizi a Českém rozhlasu se ubírá špatným směrem. Místo toho, aby se změnily staré zákony z devadesátých let, aby byla nastavena pravidla odpovídající moderní digitální době, aby bylo jasnější, co od veřejnoprávních médií stát, politici i společnost chtějí, navrhla Babišova vláda zrušení koncesionářských poplatků. ČT a ČRo odpovídají stávkou a ignorují kritiku. Přitom by samy měly navrhnou velké změny a zeštíhlování, jinak se dostanou do pasti.
Česká televize a Český rozhlas šíří historky, že po zrušení koncesionářských poplatků a snížení rozpočtu nebudou moci plnit to, co nazývají veřejnoprávností. Co to ale přesně je? Každý má o tom jinou představu. Mezitím naše média veřejné služby promeškaly čas, kdy mohly samy zeštíhlit své vysílání, propustit část lidí a vydat se jinou cestou, u které bude tím nejdůležitějším jejich zpravodajství, publicistika, vlastní tvorba a kultura. Zábavu měly postavit na poslední místo. Tím neříkám, že podobné pořady se mají úplně zrušit, ale omezit se dají, protože veřejnoprávní média nemají za peníze nás všech soutěžit s komerčními hráči.
Do systému veřejnoprávních médií se musí říznout i z jiných důvodů. V České republice i ve světě zažíváme velkou digitální revoluci, která zcela změnila mediální krajinu. Změny pokročí dál širokým uplatněním umělé inteligence.
Vidíme, jak mnoho lidí přešlo na mobilní a internetové platformy či k streamovacím službám, které nabízejí daleko větší flexibilitu a mají personalizovanou nabídku. Mladší generace jen málo zajímá klasické televizní a rozhlasové vysílání a podávání informací, jak se to dělo v minulosti a jak to v něčem dodnes přetrvává v České televizi i v Českém rozhlase. Sledujeme u toho paradox, že mnoho mladších lidi přesto stojí na straně českých veřejnoprávních médií. Jenže to není kvůli jejich programu, na ten většinově kašlou, ale proto, že spor o financování médií veřejné služby se místo věcné a odborné diskuse vede na rozžhaveném politickém a společenském kolbišti a také na oblíbených sociálních sítích.
Soukromá média (i když každé jinak) na zmíněné změny reagovala rázně – snižováním rozpočtů, změnou taktiky a strategie, ale i propouštěním a rušením některých věcí. Přitom mnohá komerční média (noviny, časopisy, televize, rádia a weby) také nabízejí produkci, kterou můžeme označit za veřejnoprávní. Často takové věci dělají dokonce lépe než samotná veřejnoprávní služba. Jen to dělají za své.
Jak již bylo řečeno, vzhledem k technologickým změnám a jinému způsobu konzumace informací, nelze počítat s tím, že v budoucnosti bude Českou televizi a Český rozhlas sledovat a poslouchat více lidí.
Pokud jde o filmy, seriály, sportovní přenosy a v případě rozhlasu se jedná i o podcasty, přešly v Česku statisíce lidí na placený obsah. Systém koncesionářských poplatků se tak stal neadekvátním a nespravedlivým, vypadají jako anachronismus. I proto současná vláda hledá jiné cesty, jak je finančně zabezpečit. Jenže se z toho stal velký politický boj. Je to přitom záminka, jak si najít něco, na čem se dají ukazovat svaly.
Navíc při vášnivé diskusi o zrušení poplatků přišla se zavádějícím tvrzením i opozice. Říká, že když se budou veřejnoprávní média financovat ze státního rozpočtu, ohrozí to demokracii. Je to přehánění. Hlavní zárukou svobody a demokracie jsou u nás politické strany (jistě, ne všechny), justice, občanská společnost a většina samotných voličů. Média veřejné služby jsou jen malou součástí systému. Například Česká televize v posledních letech představuje zhruba třicet procent televizního trhu (podobný podíl mají i skupiny Nova a Prima a zbytek ostatní aktéři). Jenže to je pouze televizní trh. Existuje mnoho dalších médií, existují sociální sítě. Podíl veřejnoprávních médií tak celkově není velký, ale o to víc se kolem nich politikaří. Důvod? Boj mezi údajným dobrem a údajným zlem.
Bez ohledu na to, zda se bude Česká televize a Český rozhlas platit pomocí koncesionářských poplatků (v případě televize jsou to tři lepší piva měsíčně, a to je nic) nebo ze státního rozpočtu, je potřebné, aby se sama začala měnit.
Musí si počínat efektivněji. Měly by mít vůli k rušení některých rozhlasových a televizních programů i k propouštění lidí. Tím by se mohl narušit současný neblahý stav, kterým je téměř monokulturní pracovní síla, která prosazuje svůj politický světonázor, i když má nasazenu veřejnoprávní masku. Ovšem kdo má jiné názory než třeba „velín“ ČT, moc prostoru nedostane. Kromě politiků, u těch naopak veřejnoprávní média trpí posedlostí vyvažování. Servírují nám tak někdy nesmysly, za které musí občané platit. Jako kdyby byla politika podstatou našich životů. Jenže není.
Je jasné, že některé změny se nedají udělat za rok. To se změnou financování a případných úspor souvisí. Ve střednědobém a dlouhodobém horizontu by však měly Česká televize a Český rozhlas říct, kde vidí potenciál úspor a jaké změny udělají. Pokud tedy chtějí být placeny z peněz nás všech, což jsou koncesionářské poplatky. Jinak je k tomu bude nutit vládní moc a máme zaděláno na další maléry.
O hlubokých reformách a škrtech Česká televize a Český rozhlas ale moc neuvažují. Přesto k tomu budou donuceni vývojem. Bez ohledu na to, jaká bude v České republice v budoucnosti vláda. Při stávce v České televizi a Českém rozhlasu ale uslyšíme něco úplně jiného, než že je potřeba něco změnit.
