Babišovo politické zaklínadlo: Vláda se ke svým slibům hlásí jen tehdy, když se jí to zrovna hodí
Slibem nezarmoutíš. Své o tom ví premiér Andrej Babiš i ostatní čelní politici jeho vládní koalice. K těm návrhům, na které se před volbami pokoušeli nalákat voliče a které by měly znatelný dopad na rozpočet, se dnes nechtějí znát. Odsouvají je a avizují, že na ně v budoucnu dojde. Tam, kde ale cítí příležitost dokola oslovovat své příznivce bojem proti elitám, zdůrazňují, že hlavní motivací jejich konání je právě plnění slibů.
Důvodová zpráva ve vládním systému přiložená k novému zákonu o financování veřejnoprávních médií je skutečně pozoruhodným dokumentem. Materiál, který běžně slouží k obhajobě toho, proč je nějaká legislativa potřebná, nečerpá z odborných stanovisek příslušných institucí, jako je tomu obvykle. Povětšinou velmi stručně, ale především účelově jmenuje evropské země, které v poslední době přešly od systému koncesionářských poplatků směrem k financování médií ze státního rozpočtu. Namísto pokusu o srovnání kontextů, lokálních politických kultur a postavení veřejnoprávních médií v daných zemích se jedná o plytký výčet dat. Ty mají za cíl prokázat, že systém přímé platby veřejnosti médiím je zastaralý.
Ve zprávě jako hlavní a klíčový důvod vzniku nového zákona zcela dominuje jeho návaznost na programové prohlášení vlády. Koresponduje to i s rétorickou strategií, kterou si vládní politici připravili. Zrušení koncesionářských poplatků prosazujeme především proto, že jsme vám to slíbili. Toto tvrzení hned na začátku naráží do reality předvolebního programu Motoristů, kteří naopak do systému financování zasahovat odmítali. Součástí programového prohlášení koalice, které je dílem politického kompromisu, ale změna skutečně je.
Tlak Andreje Babiše na efektivní vládnutí a ukazování výsledků, které se dají redukovat na jeden list papíru, způsobil, že se programové prohlášení vlády stalo zaklínadlem pro všechny ministry. V procesu zalíbení se předsedovi vlády neexistuje nic lepšího, protože se jedná o výsledek, který se dá dobře změřit. Kulminace premiérova tlaku nenastává teď, ve chvíli, kdy vláda posílá do dolní komory parlamentu návrh zákona zestátňující rozpočet nad veřejnoprávními médii. Ta přijde až na konci června, kdy musí všichni ministři předložit přehled toho, jak se jim právě programové prohlášení daří plnit.
A bude velmi zajímavé si materiály, které by měly jednotlivé resorty zveřejnit, nastudovat. S velkou pravděpodobností se v nich totiž projeví propast mezi jednotlivými oblastmi. Zrušení koncesionářských poplatků se pro ANO i jeho koaliční partnery, přes populistické argumenty na ušetření výdajů domácností, které médiím veřejné služby budou nově jen přispívat formou daní, stalo především kulturní válkou. Připomeňme si totiž, že se pouze napojuje na nedůvěru, kterou do společnosti zasely malé manipulativní pseudozpravodajské servery. Ty se během migrační krize v letech 2015-2016 a znovu během covidové pandemie snažily nasměrovat hněv svých čtenářů proti mainstreamovým médiím. A ta veřejnoprávní, v České republice jinak velmi důvěryhodná, se octla první na ráně. Kal, který do veřejné debaty přinesl útok na Českou televizi a Český rozhlas, je srovnatelný třeba s příběhem boje za zachování české těžby lithia z roku 2017. Něco se objeví v malém médiu a informace se začne rychle šířit po sociálních sítích. Malé radikální a extrémní strany se jí chytí, čímž donutí politiky hnutí ANO zaujmout stanovisko. To samozřejmě musí být populistické a nacionalistické. Od svého pobytu v opozici počínajícího v roce 2021 se navíc Andrej Babiš radikalizoval, a naskakovat na tyto vlny tak potřebuje čím dál tím častěji a výrazněji. Proto si naléhavost politického boje proti televizi a rozhlasu vzal za svou.
Postavení naplňování programového prohlášení do centra argumentace svědčí o tom, že nová vláda zcela záměrně ignoruje fakt, že dostala správu země do dočasné působnosti. V demokracii je třeba dbát i ochrany menšinového názoru. Andrej Babiš se stal hegemonem svého populisticko-nacionalistického bloku, což ho jen utvrdilo v tom, co si o sobě myslel už při svém vstupu do politiky: ovládne všechno a nikdo mu v tom nebude bránit. To, že plníte programové prohlášení vlády, je argument technického charakteru. Veřejnoprávní média jsou tu ale pro všechny, včetně voličů opozice nebo těch, kdo k volbám vůbec nechodí. Poukazovat na přítomnost bodu v materiálu, který si schválila koalice sama, je navýsost generické. A ještě ke všemu to poukazuje na to, že na názorech odborníků této koalici minimálně v tomto případě nezáleží.
Když se objeví kritika, vládní politici rádi útočí tím, že opozice nebo novináři nerespektují výsledek voleb. Je to samozřejmě záměrná manipulace vycházející právě z pocitu, že vyhrát volby znamená nechat všude po celé čtyři roky zhasnout. Je to snaha redukovat demokracii pouze na volební proces, což je jedním z prvních kroků, který ničí její pravou podstatu. Tato bohorovnost je u některých vládních politiků záměrně potlačená, u jiných – jako je tomu třeba u Motoristů – se však arogance stala nosnou strategií, jak ve veřejném prostoru fungovat.
U Motoristů a nesouladu novinek ve financování veřejnoprávních médií s jejich programem se zastavme. Přestože je pro ně rozdmýchávání kulturních bojů typické, zaměřují se spíše na rezonující válku o charakter ochrany české krajiny. Prostřednictvím ministerstva životního prostředí chytají levné politické body a odčerpávají hlasy svým konkurentům, zejména těm z SPD. Zatímco na ministerstvu životního prostředí se chopili nástrojů, jak zlikvidovat klimatickou politiku země posledních let, likvidace veřejnoprávních médií – soudě dle zpackaného prvního návrhu ministra Oty Klempíře – nebyla v jejich nejvyšším zájmu. Právě snaha získat na svou stranu radikální voliče konkurence, kteří se přece jen v mnohém liší od těch umírněných, kteří Motoristy dostali do sněmovny, je hlavním odůvodněním toho, proč se teď zaměřují na témata, ve kterých můžou být originální. Zrušení koncesionářských poplatků se snaží prodat ANO i SPD, nemá cenu se do tohoto boje vlamovat. Potenciálně přívětivější je „čistit“ ministerstvo životního prostředí, protože antiekologická rétorika je srozumitelnější a lépe se těm voličům, o které Motoristé teď stojí, dá prodat, aniž by jim „vlastnictví“ této agendy někdo ohrožoval.
Selektivní plnění slibů je v momentě vytváření nové legislativy navýsost populistický argument. Slíbit totiž můžete prakticky cokoliv a jen těžko zpětně změříte, který ze slibů nejvíc zafungoval pro to, že vám voliči dali svůj hlas. U hnutí ANO se dá čekat, že rozhodující byly ekonomické otázky. Na první pohled tak může být zarážející, že se tu ke svým slibům hnutí najednou nezná. Ministr práce Aleš Juchelka řekl, že zastropování věku odchodu do důchodu se klidně může vyřešit až později. Ministr průmyslu Karel Havlíček zase odmítl hned řešit další studentské a seniorské slevy na veřejnou dopravu. Vykládáme si tedy sliby účelově, a když dojde na ty, které se nám momentálně rozpočtově nehodí, tak se na ně vykašleme?
Logické vysvětlení se tu přesto nabízí. Pokud jde o doručování finančních dárečků, pracuje vládní koalice s tím, aby se jí takový krok co nejvíce vyplatil. A to určitě není v prvním roce vládnutí, nýbrž až ve chvíli, kdy bude před volbami. Plnění závazků spojené s roztočením rozpočtového rodea se tak zcela určitě dočkáme – jen ne teď. Je to marketingově i politicky jediná správná cesta. To, jak předcházející vláda Petra Fialy rezignovala na realizaci populárních kroků až těsně před volbami, budiž navíc dalším argumentem, proč postupovat přesně takhle.
Sliby jsou v politice záludná věc. V čase silných sociálních sítí a informační přesycenosti začíná vyhrávat interpretace nad skutečným stavem věci. Andrej Babiš a jeho partneři k této praxi sami mocně přispívají, když využívají nástroje polopravd i lží při prezentaci svých úspěchů. Sice to nemusí být na první pohled veselé, ale znamená to také, že proces klasického předložení politického programu a následně jeho naplnění se s určitou mírou pravděpodobnosti vždy stane rukojmím výkladu, konkurenčního boje i účelového zkreslování skutečnosti. Možná jsme si na to zvykli tak moc, že nám argumentace o plnění předvolebních slibů přijde úsměvná. Je ale ze strany vládních politiků pragmatická. Když reálné „tvrdé“ podklady neexistují, k něčemu se sáhnout musí. A tady jen populističtí politici využívají dvou zbraní naráz – tvrzení, že oni sami sliby plní a implikace, že ti před nimi to nikdy nedělali.
