Naše země dlouhodobě zahnívá. Česko potřebuje nový cíl
Angličtina má jeden do češtiny těžko přeložitelný výraz, který však úderně a přesně vystihuje hospodářskou a politickou realitu naší země posledních let – „complacency”. Jedná se o jakýsi samolibý pocit uspokojení, úmyslné ignorování problémů a vědomou nečinnost, co se hromadících výzev týče. Tento lehkovážný přístup praktikovaly snad všechny poslední vlády, kdy jsme tady zatím „tak nějak“ fungovali a chyběla výraznější snaha prosazovat nové myšlenky. Stále se hledají důvody, proč něco nejde, namísto cest, jak něčeho dosáhnout.
Hlavní problém takto povrchního přístupu ke spravování státu je, že věci „tak nějak“ nebudou fungovat věčně. Pokud nedojde k aktivním zásahům, bude se úroveň veřejných služeb postupně zhoršovat a Česko celkově zaostávat. V dlouhodobém měřítku to může mít nedozírné následky. První trhliny ve fungování naší země zažíváme už nyní my všichni. Nejprve si to ukažme na ekonomických číslech a následně na konkrétních případech z našich životů, o kterých všichni víme, ale raději se tváříme, že nejsou. Přesto naděje na změnu zůstává, takže článek končí optimisticky.
Doháníme ekonomicky ještě vůbec bohatší země?
Materiální životní úroveň občanů různých zemí lze porovnat pomocí ekonomického ukazatele zvaného AIC, která představuje individuální spotřebu domácností v paritě kupní síly (očištěnou o různé cenové hladiny). Ačkoliv se tradičně využívá ukazatel HDP, pro porovnávání životní úrovně není ideální. Z Česka odejdou ročně stovky miliard zahraničním investorům a mluvit v této souvislosti o zvyšování životní úrovně Čechů mi nepřijde fér. Jako měřítko životní úrovně tedy zvolme míru osobní spotřeby.
Z dat evropského statistického úřadu plyne, že Česko je v tomto směru suverénně nejhůř vyvíjející se zemí EU ze států bývalého východního bloku (viz Graf 1 níže) za desetileté období od roku 2014 (nejnovější data jsou za rok 2024). Vzhledem k průměru EU jsme se za celou dekádu prakticky vůbec nikam neposunuli (posun o 1 procentní bod). Skutečná individuální spotřeba rostla rychleji dokonce i Slovákům (+3 p.b.) a Maďarům (+10 p.b.). Premianty v trajektorii růstu jsou pak Rumuni (+29 p.b.), Bulhaři (+19 p.b.) a Chorvati (+16 p.b.), kteří ale rostou z nižší úrovně.
Když bychom se dívali na novější data od roku 2019 (tedy období 5 let do roku 2024), porovnání by pro naši zemi dopadlo ještě tragičtěji, protože Češi zažili nejstrmější pokles životní úrovně ze všech měřených zemí (viz Graf 2 níže). V tomto období jsme se propadli vzhledem k průměru EU o 6 procentních bodů, zatímco většina zemí (na rozdíl od nás) pokračovala v konvergenci k průměru EU. Nutno konstatovat, že některé kdysi chudší země východní Evropy nás nejenže dohnaly z hlediska samotné úrovně, ale dokonce nás už předehnaly (Polsko nebo Litva).
Vzhledem k výše uvedenému mě zaráží, že zpětně tato čísla jako národ nijak nereflektujeme a nesnažíme se o nápravu. Mód je přepnutý do stavu „complacency“ popsaného v úvodu článku. A ten je tak silný, že jsme dokonce tiše přijali nejdramatičtější propad životní úrovně v EU (snížení reálných mezd o zhruba 15 % v minulých letech) a jdeme bez povšimnutí dál. Ani se nesnažíme rozproudit nějakou rozsáhlou debatu o tomto úpadku a problémy začít řešit, přestože mezinárodní srovnání je nemilosrdné. Přitom měřítko spotřeby domácností je jen vrchol ledovce a samotné vyústění nevalného hospodářského vývoje. Dlouhodobě se nám totiž nedaří v základech zdravého růstu, kterým je produktivita a přidaná hodnota. Proto mají domácnosti nízké příjmy.
Během loňské volební kampaně jsme se mohli dozvědět, že Petr Fiala byl „nejhorším premiérem“. Jak praví jedno české přísloví: potrefená husa (v tomto případě asi spíše kuře) nejvíc kejhá. V období let 2014-2024 totiž ovládalo českou politickou scénu především hnutí ANO s koalicí SPOLU (vedenou ODS). Nejen Fiala, ale i Babiš si tak společně zaslouží titul „nejhorší premiér“, protože v tomto období jsme z hlediska růstu životní úrovně byli skutečně na posledním místě ze všech zemí EU bývalého východního bloku. Ti, co selhali v řízení státu, by se už neměli vracet. Ideálně bychom se měli definitivně rozloučit s vládou modrých ptáků i slovenských StBáků. A taky STANu, který dlouhodobě úspěšně sabotuje důležité komplexní reformy veřejné správy, aby si tito politici zachránili křesla.
Trhliny ve fungování a stavu země jsou vidět i v našich každodenních životech. Pojďme si pozvolný úpadek ukázat na příkladech.
Zaostávání Česka v našich životech
Protože zdraví je to nejcennější pro každého z nás, začněme zdravotnictvím. Praktický lékař Vás odkáže ke specialistovi. Před 20 lety to nebyl problém, jednoduše jste šli na vyšetření. Co se ale děje dnes? Zavoláte do 5 ordinací, z toho 3 Vás rovnou odmítnou z důvodu naplněné kapacity a 2 Vám dají v lepším případě termín za půl roku, i když máte akutní potíže. Právě na zdravotnictví je názorně vidět, jak i drobné, ale setrvalé, zhoršování dostupnosti veřejných služeb má dlouhodobě fatální důsledky v podobě těžko dostupné zdravotní péče, kdy se nepřiměřeně dlouhé čekací lhůty v řádu vyšších měsíců stávají standardem. Vliv na to má nepříznivá demografická situace, kdy silně roste poptávka po zdravotních službách, stát je ale neschopný stejným tempem navyšovat nabídku a vytvořit příznivé podmínky pro nové lékaře a sestry. Ti jsou pak přetížení, protože pracují i desítky hodin v kuse.
Jako Brňák uvedu jeden konkrétní příklad selhání státu v oblasti zdravotnictví, a to novou super-porodnici pro celé město. Její stavbu Česko „zahajuje“ každé jaro již přes 10 let a která se letos opět odložila na další rok. Vzhledem k tomu, kolik se v Brně narodí ročně dětí, jenom tato jedna záležitost negativně ovlivnila skoro 50 tisíc matek. Ukázkové brutální selhávání Česka.
Stejná situace s rostoucí poptávkou a nestíhající nabídkou je i u dalšího každodenního problému většiny z nás a tím je zoufalý stav dopravní infrastruktury. Přestože ve městech a na dálnicích stojíme pravidelně v zácpách, vláda volí klasický „complacency“ přístup, tedy „ono to nějak dopadne“. Jako aktivní řidič si pamatuji kdysi dávno relativně hladký průjezd městem a dálnice, po kterých se dalo jet i stotřicítkou. Dnes jsou dálnice tak plné, že i v levém pruhu je možné průměrně jet maximálně stovkou v zahuštěném mraku vozidel. Jak jsme se do takové situace dostali?
Dálnice a železnice plánujeme v naší zemi dlouhá desetiletí a dle posledních dat indexu konkurenceschopnosti Světového ekonomického fóra z roku 2019 je kvalita dopravní infrastruktury na krásném 79. místě na světě. To nás řadí mezi země jako Bhútán, Gambie, Honduras, Tádžikistán nebo Trinidad a Tobago. Alespoň ŘSD se snaží aktuálně ze všech sil napravit chyby předchůdců, ale i zde je vidět že je se všemi projekty o 20 až 30 let pozadu, viz rozšiřování D1 u Brna nebo D0 kolem Prahy. Správa železnic pro jistotu zase odpískala i velkou část projektů vysokorychlostních tratí, přestože je stav české železnice katastrofální ve všech ohledech - nízká cestovní rychlost, zanedbatelný podíl elektrifikovaných tratí, časté nehody, nízké kapacity hlavních koridorů a mnohé další. Opět uvedu jeden brněnský příklad - Správa železnic (a její předchůdci) již 103 let staví nové brněnské vlakové nádraží bez toho, aby se vůbec začalo projektovat. To opět mluví za vše. Přitom sebereflexe nikde.
Pro moji generaci se pak stává zcela zásadním problémem bydlení. Dle nedávné analýzy České národní banky si může v naší zemi dovolit bydlet jen 10-20 % nejbohatších. Ano, až tak je situace zoufalá. To je důsledkem působení minulých vlád, které regulovaly tak důsledně, že prakticky znemožnily výstavbu čehokoliv. Povolovací řízení trvají měsíce nebo roky namísto dní a územní plánování je v podstatě nemožná disciplína. Opět jeden příklad z Brna - naše město chystalo a schvalovalo územní plán 20 let. Neměli bychom si položit otázku, zdali je to vůbec normální? Klasicky to „tak nějak“ dopadlo, nicméně Brno ztratilo 20 let možnosti dynamicky se rozvíjet, chybí silnice i byty a čas městu už nikdo zpětně nevrátí.
České vlády se nebyly schopny zasadit ani o tak kriticky zásadní věci pro chod země, jako je energetika. Dostavba jaderných bloků v Dukovanech a Temelíně se aktivně řeší v podstatě 20 let, a přitom jsme opět nedošli ani do fáze projektování, natož výstavby. Na energetickém mixu by se bezesporu měly podílet i obnovitelné zdroje, nicméně v jejich budování jsme jedna z nejhorších zemí v Evropě a podíl na výrobě elektřiny je stále zanedbatelný. Tyto neřešené problémy nás samozřejmě dostihnou a staneme se závislými na okolních zemích, přičemž účty budou jen růst.
Podobných témat je v našich každodenních životech nesčetně a všechna poukazují na jednoznačný závěr - český stát prostě nefunguje. A co hůře, trend je negativní, takže můžeme čekat další zhoršování veřejných služeb a prohlubující se úpadek. Vezměme si metaforu o postupném zvykání si na zhoršující se podmínky se žábou v hrnci. Když hodíte žábu do vroucí vody, okamžitě vyskočí. Pokud ji ale dáte do studené vody a budete teplotu nenápadně a pomalinku zvyšovat, údajně si nevšimne nebezpečí a uvaří se. Teplota českého hrnce pomalu, ale jistě roste.
Paradoxně naše země stojí na mizerně placených odbornících a manažerech, kteří pracují pro stát snad jen už z dobré vůle nebo vlastenectví, protože nekompetentní politici, snažící se zalíbit úplně všem, jim brání aktivně měnit věci k lepšímu. Ve veřejném sektoru k tomu od roku 2020 trvale klesá reálná mzda, přitom na těchto lidech stojí systémy a rozhodování s dopadem na miliony občanů. V soukromém sektoru samozřejmě není situace nijak výrazně růžovější. České příjmy zůstávají na zcela zoufalé úrovni a kupní síla Čechů se v posledních letech nadále prudce snížila.
Víme, kam jdeme? Stanovme si cíl
Tento článek nepíši proto, že bych měl potřebu stěžovat si na naši zemi. Je třeba zdůraznit, že v Česku působí inovativní a kreativní lidé a skvělí podnikatelé, kteří dělají fantastické věci, ve kterých jsou často i světovými premianty. Problém je, že jich není mnoho. Velmi mě mrzí, že Česko nevyužívá svůj potenciál a chtěl bych, aby se to změnilo. Abychom však mohli reformovat naši nemocnou zemi, je potřeba identifikovat problémy a otevřeně si říct, že naše země zahnívá. Musíme vystrčit hlavu z písku, opustit mód samolibého uspokojení a začít prosazovat odvážné nápady. Poplácávání se po ramenou, jak se máme v porovnání s Afrikou přeci dobře, nám nijak neprospěje.
Bohužel tu zatím chybí snaha prosazovat nové nápady a odvážné myšlenky, které Česku dlouhodobě významně pomohou v růstu bohatství a životní úrovně. Osobně mě napadá například plošné zavádění investičních účtů a nákup akcií se státním příspěvkem pro nově narozené děti, zřízení speciální vládní skupiny pro návrat alespoň části expertů a „mozků“ ze čtvrt milionu Čechů žijících v zahraničí, zavedení nulové nebo snížené sazby daně pro nově založené a malé firmy po vzoru Polska nebo indexování základní slevy poplatníků daně z příjmů. Skutečně je mi záhadou, proč to žádná z vlád za posledních 20 let neprosadila. Známý citát TGM „nebát se a nekrást“ je i v dnešní době mimořádně aktuální. Nebojme se prosazovat nové věci.
Jako národ bychom si měli stanovit ambiciózní cíl. Protože řekněme si upřímně: víme, kam jdeme? Od roku 1918 jsme budovali Československou republiku Masarykovského střihu s důrazem na národní obrození a svobodu. Od roku 1945 byl pokus o navázání na tyto hodnoty, který se však zvrtnul v budování socialismu během 2. poloviny 20. století, jehož výsledkem byl největší novodobý úpadek v porovnání se zbytkem světa. Od roku 1989 jsme zase nabývali svobodu a měli opět jasný cíl - přiblížit se zpět vyspělým zemím a „vrátit se do Evropy“. No a od té doby se nám ten cíl nějak rozplynul před očima a žádný nový nemáme. Jako by naše země fungovala ze setrvačnosti.
Když se podívá běžný Čech do své peněženky, je zřejmé, že jsme se k západním zemím příliš nepřiblížili. Navíc jak jsem uvedl výše, poslední data ukazují, že se nám začínají bohaté země opět vzdalovat. Každý den chodíme do práce, skoro každý rok volíme, ale proč vlastně? Kam jdeme jako národ? Čeho chceme dosáhnout? Co je cílem? Cítím v naší zemi určitou vyprázdněnost ukrytou pod čtyřletým volebním cyklem a heslem „ano, budě líp“. Současně je ve veřejném prostoru cítit nízké sebevědomí, které mě silně rozčiluje. Běžně se dočítám, jak veřejně známí ekonomové jásají nad žalostným růstem ekonomiky o 2 % ročně a prodávají toto číslo jako snad nějaký úspěch. Někdy si říkám, že je pro nás nebe neskutečně nízko. Pojďme to změnit!
Dovolte mi navrhnout konkrétní cíl pro naši zemi, který by měl být vodící linkou všech opatření, co budou následné vlády dělat a myslet právě na to, jak tuto cestu naplnit. A bude to také cíl, na který můžeme my všichni myslet při každodenních aktivitách s tím, že zkrátka víme, kam jdeme. Jako makroekonom bych si přál (a současně vím, že je to možné), aby naši lidé měli životní úroveň jako v Bavorsku nebo Nizozemsku. Lze to. Máme pro to podmínky. Jde jen o to začít tvrdě makat na změnách a využít náš potenciál.
Potřeba bude ale i zdravé sebevědomí a větší ambice. Takže až budete chtít příště jako zaměstnanci zvýšit mzdu o 5 %, dojděte raději za šéfem s novým nápadem na zefektivnění oddělení nebo přiveďte firmě nového zákazníka a řekněte si s tím rovnou o 20% navýšení. Nebo až budete chtít jako podnikatelé rozšířit firmu, vykašlete se na půjčku od banky, která Vám zajistí jen drobný růst a svázané ruce v podobě budoucích splátek. Raději vstupte na burzu, expandujte díky získaným prostředkům 5x rychleji a kupujte rovnou firmy v zahraničí.
Pojďme si klást vyšší cíle na všech frontách a hledejme nové cesty, jak uspět. Nezabývejme se malichernostmi, které nás zbytečně rozdělují. Máme na víc. Naše ekonomika může růst o 4-5 % ročně. A ano, můžeme mít životní úroveň jako v Bavorsku nebo Nizozemsku. Naše země by měla být sebevědomá a hrát první ligu. Jen musíme mít jako národ odvahu udělat první krok. Jdeme na to?
Autor je makroekonom, vyučuje na Ekonomicko-správní fakultě MUNI
