Babiš mezi Hradem a Motoristy. Spor o NATO nutí premiéra vybrat si stranu
Jak vyplývá z rozhovoru prezidenta Petra Pavla pro nový Reflex, konflikt s ministrem zahraničí Petrem Macinkou se dostává do nové fáze. V souvislosti s tím, že vláda dle svých posledních rozhodnutí nepočítá s prezidentovou účastí na letním summitu NATO v Ankaře, Pavel počastoval šéfa Černínského paláce na jeho poměry dosud nevídaně ostrými prohlášeními. Jak však prezident sám říká – není to on, kdo tuto agendu do veřejného prostoru dostal.
A není dokonce ani tím, kdo celou věc v mediálním prostředí udržuje. Motoristé si především prostřednictvím více či méně skandálních výroků Petra Macinky a Filipa Turka pokoušejí uzurpovat mediální prostor, a činí tak jen s velmi krátkými pauzami kontinuálně už od voleb. Nebyl to prezident, kdo za každou cenu natahoval dobu, po kterou se řešilo nejmenování česného předsedy nejmenší vládní strany členem vlády. Považme totiž, kolikrát prezident svoje stanovisko změnil. Odpověď je prostá – neučinil tak ani jednou. Přes neustálé výkřiky Turka i Macinky si prezident v této věci prosadil svou, což oba čelní představitele Motoristů rozpálilo doběla.
Současný konflikt o výklad ústavních kompetencí v zahraniční politice a reprezentaci státu je třeba vnímat v kontextu tohoto prvotního povolebního střetu. Ba co víc, oba politici to víceméně otevřeně přiznávají a tato celkem logická, ale lidsky nízká, úvaha je validována i tvrzením premiéra Babiše, kterému v jeho světlejších momentech možná i místy vadí. V pondělí totiž na tiskové konferenci po jednání vlády potvrdil, že Motoristé se takhle vůči prezidentovi chovají v důsledku zhrzenosti z Turkova osudu.
Z ústavního pohledu klíčová, jak upozorňuje i prezident, tu však není role ministra Macinky, nýbrž stanovisko premiéra. A ten, třebaže si motivace svých koaličních partnerů zjevně dobře uvědomuje, jako obvykle strká před řešením potenciálních konfliktů s Hradem hlavu do písku. V případě nejmenování ministra to snad ještě mohlo dávat smysl. Babiš byl rád, že se mohl stylizovat do role mírotvůrce, státníka, který má minimálně vůli přivést znesvářené politiky k jednacímu stolu. Čím víc se však omezuje premiérův manévrovací prostor – protože v tomto případě ho výrazně umenšuje to, že reprezentace na summitu NATO je jeho politická odpovědnost -, tím menší je i prostor pro to tančit mezi vejci. Vrtochy Motoristů totiž premiéra dotlačily tak daleko, že ačkoliv si jistě i v tomhle případě chtěl udržet neutrální a umírněnou pozici, bude si muset vybrat. Tento souboj politicky neutrálně rozhodnout nelze a jakékoliv rozhodnutí s sebou ponese celkem zřetelné důsledky.
Na stole jsou v tuto chvíli dva návrhy. Tím prvním je absolutní stopka pro prezidenta, kterou ministr Macinka preferuje. Zatnul by tím Hradu tipec. Pokud se mu k tomu podaří Babiše přesvědčit, bude to jeho výhra v bitvě, nikoliv však ve válce, která patrně potrvá delší dobu. Druhou variantu zmiňuje prezident ve zmíněném rozhovoru v Reflexu. Účastnil by se neformálních setkání s dalšími státníky, případně slavnostní recepce, nikterak by ale nezpochybňoval pozici vlády, která do Ankary pojede hájit svůj odpor ke zvyšování obranných výdajů. Pavel si tu pragmaticky vypočítal, že pokud chce do Ankary jet, jakákoliv možnost otevřeného konfliktu s vládou na diplomatické půdě není žádoucí. Prezidentův návrh je tak vůbec poprvé formulován zcela jednoznačně. A navíc premiérovi říká: ber, nebo nech být. Situace je postavená tak, že premiér si bude vybírat z těchto dvou možností, protože přímá účast prezidenta namísto jeho osobně se jeví jako extrémně nepravděpodobná.
Prezident už delší dobu pokládá za svého rovnocenného partnera v debatách o rozdělení ústavních kompetencí jen Babiše, nikoliv Macinku. Z hlediska litery ústavy je to tak správně. Ministr zahraničí nemá vůbec žádnou speciální roli ve srovnání s ostatními členy vlády a není to on, kdo je v pozici, kdy by mohl do výkonu pravomocí prezidenta zasahovat. I tady se tak vždycky projeví, když je premiér slabý. Veškeré problémy prezidentovi totiž může Černínský palác zajistit jen v případě, že pro to má vládní podporu. Stejně jako v případě nejmenování Turka už jsme i tady zdálky zaslechli možnost podání kompetenční žaloby. Určitou strategickou výhodu tu prezidentovi dává fakt, že zatímco on se řešení otázek vymezení pravomocí u Ústavního soudu nebojí, Babiš je z něj zjevně nervózní.
Čím dál zjevnější začíná být i logika toho, proč tohle všechno Motoristé dělají. Když ponecháme stranou osobní motivace, uražená ega a jejich ideologické zapouzdření, je za tím panický strach z toho, aby nenastoupili trajektorii dřívějších koaličních partnerů hnutí ANO. Sociální demokraté i komunisté a jejich angažmá v Babišově prvním volebním období stále slouží jako odstrašující příklady stran, kterým ANO vyluxovalo veškerý elektorát. SPD ani Motoristé se do této situace nechtějí za žádnou cenu dostat a přizpůsobují tomu své chování. Tomio Okamura se snaží udržovat relevanci úniky navrhovaných bodů z koaliční rady do médií, Motoristé upevňováním ideologicky přesvědčeného voličského jádra, jež se snaží rozšířit flirtováním s příznivci dalších radikálně-pravicových stran. Když se někdo dostatečně dlouho stylizuje do role hlavního bojovníka proti v těchto kruzích neoblíbenému prezidentovi, může být osobně sebevíc nesympatický, ale zanechá stopu. Vidle do toho hází snad jen to, že to byli právě příznivci Motoristů, kteří ze všech vládních stran volili současného prezidenta v roce 2023 nejvíc. Macinka a Turek dělají maximum pro to, aby si svůj elektorát nabarvili k obrazu svému. A to, jestli se jim to povede, teprve uvidíme.
Je taky poměrně jasné, že Motoristé, a především Petr Macinka osobně mají pocit, že se jim tato strategie vyplácí. Jestli je cílem budovat si vlastní základnu, ze které strana bude čerpat do budoucna, nenaměříme onen důsledek tohoto chování nějakým závratným nárůstem volebních preferencí. Na to přijde čas později. Pro tento čas stačí provokovat, nastolovat vlastní témata – třeba likvidaci ochrany životního prostředí – a udržovat své obličeje viditelné. Nemusí se nám to líbit, ale i za hranicemi současných podporovatelů Motoristů jsou jistě lidé, kterým to bude imponovat.
Macinka tak ve svém protiprezidentském džihádu dozajista nepoleví. Naopak se dá čekat, že vyhlášení typu „nejsem Macinkův zaměstnanec“ nebo „budeme k smíchu, pokud budeme řešit nesmysly a skandály lidí s mentalitou nedospělých výrostků“ Motoristy v klidu nenechají a určitě si postěžují už při nejbližší příležitosti ve studiu Xavera Veselého. Oni totiž nejsou zvyklí na to, aby ubrali plyn. A nyní jsme už v situaci, kdy rétorické hranice testuje i Hrad. Pro českou zahraniční politiku to dobrá zpráva není. Jeden z klíčů k řešení situace má však v rukou premiér Babiš, kterému pro výběr strany začíná docházet čas.
