Univerzity nesmí být ideologické, i když by si to Aliance pro rodinu přála
O víkendu Praha znovu zažila střet Pochodu pro život s odpůrci konzervativního vidění světa. Další bitva v nekonečné kulturní válce mezi „ultrakonzervativci“ a „progresivisty“ se však tentokrát o něco silněji přelila i do každodenní politické agendy. Stalo se tak v momentě, když se předsedkyně Aliance pro rodinu Jana Jochová obrátila se stížností na proslov jednoho ze studentů Univerzity Karlovy přímo na vrcholné představitele akademické obce. Žádala postih – a neuspěla. Co to vypovídá o tom, jak veřejnost vnímá současnou pozici univerzit? A jakou roli v tom všem sehrává na první pohled nenápadná konzervativní neziskovka?
Připomeňme si nejprve to, co se v Praze o víkendu vlastně dělo. Odpůrci interrupcí, kteří se i v České republice zahalují do hávů „obránců tradiční rodiny“, znovu uspořádali pochod centrem města. Chtěli tím světu ukázat, že se pořád najde dostatek těch, které ještě nesežehlo progresivní peklo. Jejich nedělnímu mašírování se – v tomto ročníku neúspěšně – pokusili zabránit ti, kdo hájili právo žen na volbu, jak nakládat s vlastním tělem. Potud to pro nikoho z nás není něčím, co bychom v Praze viděli poprvé.
Střetem dvou pohledů, pokřiky a strkanicemi na ulici však akce tentokrát neskončila. Předsedkyně Aliance pro rodinu, zjevně nespokojená s některými projevy svých odpůrců, sedla ke stolu a napsala rozhořčený dopis zástupcům Univerzity Karlovy. Byli to totiž i studenti naší nejstarší univerzity, kdo proti protipotratové agendě vystoupili. Už v pondělí si Aliance pro rodinu na svůj Facebook vyvěsila vystřižených několik vteřin z projevu jednoho z řečníků, který řekl: „Gregore, Ucháči, Jochová! Vy si snad myslíte, že vám tohle projde? Co, řekněte, kamarádi, projde jim to?“ Nad video z demonstrace spolek vystřihl i část z jednoho z projevů komunistického vůdce Vladimira Iljiče Lenina. Aliance celý post doprovodila titulkem: „Z toho jde bez nadsázky hrůza! Student Právnické fakulty Univerzity Karlovy rétoricky i obsahově shodný se zrůdami komunismu“. Tohle mělo všechno – bylo to totiž krátké, úderné, pěkně s příchutí poctivého českého antikomunismu.
O několik dní později si Jochová právě na tento proslov stěžovala v otevřeném listu zaslaném rektorovi Univerzity Karlovy a děkanům dvou fakult – filozofické a právnické. Poukázala na studentova slova, přičemž ke zvolání „myslíte, že vám tohle projde?“ uvedla, že „taková míra agresivity, dehumanizace oponentů a budování atmosféry nenávisti je v přímém rozporu s principy, na kterých stojí akademická obec“. Jakou konkrétní spojitost mezi projevem, jakkoliv skutečně určeným osobně vrcholným představitelům spolku, a těmito vpravdě závažnými charakteristikami vidí, to však už neupřesnila. Můžeme se tak dohadovat nad tím, co a proč se jí skutečně dotklo natolik, že otevřený dopis napsala. To totiž nebývá instrument, který se používá každý den. A i přes jistou nadměrnou míru agility Aliance pro rodinu při poukazování na hříchy druhých to není ani její pravidelný nástroj.
Je však na místě se u této argumentace zastavit, protože je sama o sobě zajímavou sondou do myšlení autorky dopisu. Pod agresivitou si asi většinou představíme výzvu k násilí, případně použití takového jazyka, který by k takovému jednání měl vybízet. To, jestli někomu „něco projde“, do toho nezapadá. A obzvlášť ne v případě, kdy se v obecnosti úplně ztratí, co měl řečník případně na mysli, že by se mělo v důsledku s obhájci protipotratové politiky stát. Lze si tak určitě představit rétorickou situaci, kdy by se v agresivitu mohlo ono provolání zvrhnout. V tuto chvíli však zůstává jen v produktech bujné fantazie předsedkyně Jochové. Ve stejném kontextu je ještě zajímavější dehumanizace, která se obvykle v hate speech projeví tím, že řečník odpůrce rámuje jako zvěř. To tady rovněž hledáme marně.
Jochová v dopise přikládá tři body, do kterých redukuje názor Aliance. Je to jakési vyvrcholení, tři vykřičníky, kterými je třeba se zabývat. Prvním je, že dle ní musí akademická půda zůstat prostorem plurality a kultivovaného dialogu. S tím lze beze zbytku souhlasit. K takové kultuře však patří tolerance i k takovým názorům, se kterými projevujeme nesouhlas. V české verzi této kulturní války konzervativců proti progresivistům jsou to právě univerzity, které jsou často viděné jako výspy liberalismu, a zpátečníky tudíž vnímány jako příliš dekadentní a pokrokové. Tento pohled si i Aliance pro rodinu půjčuje ze Spojených států i dalších zemí, kde v kulturních válkách sviští kulky vzduchem mnohem hlasitěji než u nás. Je často složité vysvětlovat, že české akademické prostředí je mnohem pestřejší a že ani tolikrát napadané humanitní a společenskovědní obory ve skutečnosti opravdu nevychovávají jen mladé levičáky. Už vůbec navíc nelze žádnými objektivními argumenty obhájit to, že by dominance konkrétního politického postoje nebo míry potenciálního radikalismu souvisela s některými vědními obory víc než s jinými.
Aliance pro rodinu je navíc nyní v podezření, že se dopisem adresovaným představitelům Univerzity Karlovy pokusila využít atmosféry po útoku v Pardubicích. Právě po něm se totiž hněv mnohých obrátil nejen proti nevelkému prostředí české propalestinské scény, ale také proti humanitním a společensko-vědním oborům, které někteří z pachatelů studovali. I z nejvyšších politických pater se ozvalo obviňování z toho, že nejstarší univerzita vychovává teroristy. Stalo se tak bez toho, aby se dotyční zamysleli nad tím, co má být v prostředí vysoké školy, přirozeně pojímajícímu dospělé a samostatně myslící jedince, oním „vychováváním“. Je to další neférový pseudoargument, který se v souvislosti s akademickým prostředím objevuje často: když se to zrovna hodí, studentky a studenty znovu trochu omladíme a uděláme z nich závislé jedince, spíše rovnou děti. Protože pro mocné samozřejmě „neexistuje možnost, aby patnáctileté děti rozhodovaly o tom, kdy má odejít prezident nebo kdo jím má být“…
A ano, do pluralitní diskuse, kterou má univerzita pěstovat, patří i formulace různých typů argumentů a protiargumentů, jež mladé dospělé nejlépe připraví na život. Bohužel se v tomto přístupu, který vidí univerzitu ve své ploché a statické podobě, odráží i náhled formovaný vlastní zkušeností se školstvím pohrdajícím čímkoliv mimo frontální výuku. Ta je totiž ta pravá, správná, konzervativní. Zabořit se do knih a studovat v klášteře, to má jistě své kouzlo a málokdo se asi ubrání sentimentu, když se nad tím, jak i česká akademická tradice vypadala ve středověku nebo raném novověku, zamyslí. Jenže dnešní svět plný nebezpečí, informační zahlcenosti i právě kulturních válek si vyžaduje jinou výbavu. Třeba schopnost kriticky myslet, nekonformně uvažovat, napadat dogmata a dokolečka zpochybňovat. Jen tohle dělá univerzitu univerzitou, třebaže se to nostalgikům po středověku zrovna nelíbí.
Druhým bodem Jochové je, že reprezentace univerzit je závazek. Doplňuje, že „je nepřípustné, aby se pod hlavičkou UK šířila rétorika blízká politickému extrémismu“. Zkusme nyní ponechat stranou onen rétorický rozdíl mezi „extrémismem“ a „rétorikou blízkou extrémismu“. Je to naprosto účelový posun a trik, který by mohl docela dobře zapůsobit jako argumentační faul. Ani tady však není s čím z principu nesouhlasit. Dokonce bychom se tu mohli na moment zastavit u historické role univerzit a přijmout, že skutečně obrovskou míru celospolečenské odpovědnosti máme a že do veřejného prostoru skutečně nemluvíme pouze za sebe, ale za staletí fungující instituci a centrum vzdělanosti. Každý člen akademické obce si však musí sám vyřešit to, jak tuto odpovědnost vnímá a co všechno je její součástí. Je to niterně individuální záležitost. A pro mnohé do ní samozřejmě spadá i veřejné vystoupení proti snaze nasměrovat všechny funkční kamery státu lidem do ložnic.
Třetí bod dopisu se obrací k důslednému vymáhání etických kodexů, v tomto konkrétním případě univerzitních spolků, které akci Praha feministická zaštítily. Odkazuje se k pojmům zdvořilost a slušnost. Jistě, můžeme se dlouho bavit o tom, jestli oslovovat lidi příjmením se zjevnou výzvou je zdvořilé a slušné. I tady však dospějeme k tomu, že se buď ztratíme v obecnosti a nekonkrétnosti, nebo si slušnost spleteme s konformitou. Je to právě tento bod, kde se navíc ve své nejčistší podobě projeví jednosměrnost a účelovost. Když totiž poslanec SPD Josef Nerušil označil účastníky protestu Praha feministická za „diagnózy“, které „by se neměly rozmnožovat, protože jejich děti by nebyly přínosem pro společnost“, Aliance pro rodinu se – bůhví proč – proti této zjevné neslušnosti a nezdvořilosti neohradila. Je to docela škoda, obzvlášť, když tak mohla učinit v neděli přímo na místě, protože se tento poslanec účastnil protestu na její straně. Nebylo potřeba nic střihat a s ničím účelově manipulovat, stačilo jen slůvko…
Univerzita Karlova prostřednictvím představitelů rektorátu a dvou zmíněných fakult Janě Jochové promptně odpověděla. Stručně řečeno: na výseku z projevu studenta neshledala nic, co by se dalo označit za nestandardní. Reakce zahrnula potřebu hájit akademickou svobodu, pluralitu názorů a otevřený veřejný dialog, přičemž žádné z výroků podle názoru univerzity nezakládají důvod k disciplinárnímu zásahu. Je to poměrně logická obhajoba hodnot, které si Aliance pro rodinu snaží vykládat k obrazu svému a za které pouze schovává vlastní nevraživost vůči otevřenosti, pluralitní debatě nebo – nedej bože – demokratické diskusi s oponenty. Jinak celý spor asi ani dopadnout nemohl, žijeme-li ještě v liberální demokracii, kde jsou veřejné vysoké školy nezávislé na libovůli moci.
Je hned několik věcí, které nám tato výměna veřejných dopisů mezi Janou Jochovou a Univerzitou Karlovou ukazuje. Zaprvé, Aliance pro rodinu se výroky představitelů nové vládní reprezentace cítí posílená a legitimizovaná. Sice zůstane pouze v myšlenkovém světě alternativní reality to, jestli by dopis a mimochodem docela neférový sestřih studentova projevu vůbec vznikl, kdyby ministr zahraničí neřekl ve vysílání XTV, že univerzita vychovává teroristy. Zároveň je ale jisté, že kdyby spolek necítil oporu ve svých konzervativních i pseudokonzervativních vládních spojencích, těžko by vystupoval tak sebevědomě. Je tu třeba ale také připomenout, že to v žádném případě nejsou jen Motoristé, kdo svým ideovým zaměřením této neziskovce pomáhají. A to ani proto, že to právě na jejich ustavujícím sjezdu seděla Jana Jochová s úsměvem ve tváři v první řadě ve velkém očekávání, které zjevně s časem přineslo své ovoce. Na ministerstvu práce figury spojené s Aliancí pro rodinu angažuje třeba Aleš Juchelka z hnutí ANO a našeptávače ze stejných kruhů měli i někteří politici i z předcházející koalice Petra Fialy. Je už na svědomí konkrétních politiků, jestli jim přijde v pořádku, aby jejich výstupy v 21. století pomáhali formovat lidé, kteří by se lépe uplatnili v klubu fanoušků života v dávnověku.
Zadruhé, Aliance pro rodinu si testuje odolnost a houževnatost nového vedení univerzity. Byť to nemusí být na první pohled patrné, katolické kruhy s kontakty v tomto spolku mají své bytostné zájmy na udržení současného statutu fakult s velkým církevním vlivem. Právě do jejich chodu končící vedení univerzity před časem zasáhlo. Obsahová prázdnota dopisu, který by snad ani nemusel vzniknout, tak může být ve skutečnosti spíš hezkou proxy válkou testující, jakými cestami se univerzita vydá, musí-li reagovat na konzervativní útoky. Těžko říct, co tu Aliance pro rodinu mohla nebo měla čekat. Jisté ovšem je, že se dočkala razantního odmítnutí těch hodnot, které do veřejného prostoru vnáší právě ona.
Zatřetí, pro ultrakonzervativce budou mít kulturní boje i nadále smysl. Můžeme sice pokládat jen za posměváčky ty, kdo posílají Alianci pro rodinu hájit skutečné zájmy rodin a dětí. Ve skutečnosti však tento požadavek není ani trochu přemrštěný. Byl to například maďarský premiér Viktor Orbán, kdo se stal duchovním otcem falešných bojů za dětská práva, která měla jen zamaskovat nenávist vůči sexuálním menšinám. To, jakým způsobem se Aliance pro rodinu za mohutné podpory tmářských politiků bývalé koalice i opozice v minulém volebním období zasadila za smetení ze stolu návrhu na manželství pro všechny, budiž nejlepším důkazem toho, jak dobře se od dnes na kolena poraženého politika dokázala učit. Je za přehnanou citlivostí vyvolanou nevinným proslovem i vnitřní pnutí mezi českými konzervativci dané tím, že s výsledkem maďarských voleb přichází o svého velkého učitele? To už nechme na úvaze laskavého čtenáře.
Začtvrté, a pro mě osobně nejcitlivěji. Když se konzervativcům nebude líbit nějaký názor, moc rádi znovu opráší příběh o univerzitě jako konspiračním centru. I když se tento narativ daří do některých společenských skupin dostávat často docela úspěšně, nelze na to naskakovat. Je to totiž první krok k odmítnutí vzdělanosti jako takové. Protože jestli univerzity jako celek dostanou ideologický cejch, který jim nepřísluší a ani neodpovídá realitě, můžou se stát nepřáteli prostě jen proto, že nebudou souhlasit. V první chvíli to může být nesouhlas s celoplošným zákazem potratů, v druhé nesouhlas s Kremlem napsanými zákony o neziskových organizacích, v další třeba reálná perzekuce menšin. A s tím se nelze smířit. V zájmu celé společnosti.
