Martin Bartkovský: Exhibování místo reálné práce. Macinkův aktivismus začíná být skutečně nedůstojný
Musím uznat, že mě ministr zahraničních věcí Petr Macinka nepřestává překvapovat. Myslel jsem si, že už svého dna v ministerské funkci dosáhl vyděračskými esemeskami či ksichtěním do kamer v Poslanecké sněmovně. Ale není tomu tak. V posledních dnech následovala opravdová smršť. Nejprve se zastával maďarských kolaborantů, kteří vyzrazovali unijní tajemství Rusku, a objímal se s nimi. Pak uraženecky vykřikoval, že se osobně jako ministr postará o to, aby český prezident už nikdy nikam nejel. Pak zneužil aparátu ministerstva k oficiální výtce Petru Pavlovi, že si dovolil kritizovat Donalda Trumpa. A já si myslím, že už to začíná být opravdu nedůstojné.
Ostudu doma i ve světě má kvůli jeho slovům hlavně premiér Andrej Babiš, kterého už se zahraniční spojenci opakovaně ptají, co má roztržka mezi jeho podřízeným na ministerstvu zahraničí a nejvyšším ústavním činitelem České republiky znamenat. A zda se opravdu Česko snaží ze své národní delegace pro summit NATO vyloučit bývalého nejvyššího vojenského představitele NATO. Zároveň to začíná být nedůstojné i pro samotné voliče Motoristů, kteří hojně volili Petra Pavla prezidentem. Patrné je to nejen z průzkumu preferencí, ale i z osobních rozhovorů s nimi. Sám jsem se potkal na konci minulého týdne se skupinkou mladých studentů, kteří Motoristy volili a teď jsou rozčarováni z toho, jak Turek s Macinkou jen vyplňují prostor exhibováním místo reálné práce.
Je to pochopitelné – Turek i Macinka kritizovali vládu Petra Fialy, a především pak ministra Lipavského za „aktivismus“. A já s nimi mohu i v řadě případů souhlasit. Ukrajinu naše vláda v pozdější fázi podporovala skutečně jen slovy a už méně činy a penězi. Skálopevná podpora Benjamina Netanjahua nám pak vysloužila zhoršení vztahů s jinými spojenci, a Česko z ní navíc nic nezískalo. Motoristé se ale chovají ještě hůře. Kromě bezprecedentního zasahování do maďarských voleb smrští podporujících projevů je to pak zničení českého zahraničního vlivu skrze charitativní projekty naší diplomacie. Česká muniční iniciativa je de facto mrtvá, protože na ni vláda Andreje Babiše totálně rezignovala. Ochladly předchozí vřelé vztahy s Poláky. Z USA se po kritice ozývá jen ticho. Karla Havlíčka na jeho zahraniční cestě de facto vysmáli, když se tam snažil obhájit nedostatek peněz na zbrojení sociálním smírem. Turkovi s Macinkou tak zbývá jen aktivismus.
Po sečtení hlasů v maďarských volbách dostal svět Andreje Babiše tvrdý zásah. Macinka sice v televizi blouznil o tom, že se pokusí s Maďary i po změně stran navázat nadstandardní vztahy. Těžko si ale představit vítěze voleb Pétera Magyara, jak padne kolem krku někomu, kdo ještě předevčírem podporoval do krve jeho úhlavního nepřítele a objímal se s chlápkem, jenž prodával jeho zemi Rusům. Dovolte mi na tomto místě ohlásit jasného vítěze maďarských voleb. Je jím Oliver Adámek, redaktor Reflexu, jehož texty můžete číst nejen v aktuálním čísle, ale poslouchat ho i v politickém podcastu Padni komu padni. Jeho mnohaletá propagace Maďarska, sledování tamní volební scény, a hlavně aktuální speciální volební série Világoš přitáhly tisíce Čechů ke sledování volební noci v Budapešti a já bych mu za to chtěl ještě jednou poděkovat. I díky němu naši čtenáři a posluchači vědí, jaká byla poslední dva roky v Maďarsku nálada a kdo a proč tam volby vyhrál. Petr Macinka to očividně nečetl a nesledoval. K vlastní škodě. Jinak by si aktivismus na orbánovských mítincích a blouznění o uherském Michelangelovi odpustil.
Posledním Macinkovým zářezem je pak kritika Petra Pavla za jeho výroky k Donaldu Trumpovi. Nevím, co je nepravdivého nebo skandálního na tom, když Pavel řekl, že Trump oslabil alianci NATO svými útoky na ni víc než Vladimir Putin, aby k tomu muselo ministerstvo zahraničí vydávat oficiální stanovisko. Macinka si neuvědomuje, kdo je jeho prezidentem. To, že ho J. D. Vance jednou podrbal za ouškem, Trump mu věnoval pohled a s Filipem Turkem si Elon Musk udělal fotku, není dost dobrý důvod na to, aby člen české vlády útočil na českého prezidenta. Tím pravým důvodem je ješitnost, uraženost, umanutost, nekompetentnost a absence jakékoli profesionality, kterou právě Macinka nahrazuje něčím, co by sám kritizoval jako „aktivismus“. Mstivost vůči Petru Pavlovi prýští z Macinky a Turka, kdykoli jsou ve světle kamer. Mám za to, že původ toho bude ale jiný. A to v tom, že se jim dostatečně nevěnovaly jejich otcovské vzory – v případě jednoho jde o Václava Klause a u druhého zase o Richarda Chlada. Chápu, jak těžké musí být, že jim tihle dva nikdy nedali dostatečný kredit, ale dokazovat jim to teď na dálku je dost kontraproduktivní. Nevyřešená traumata by se měla řešit terapií, a ne trapnými pokusy o kohabitaci s Petrem Pavlem, tedy s někým, kdo jen hájí české zájmy v oblasti bezpečnosti.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu.
