ODS a Kupka & Co. se sami dostali do situace, kterou lze označit jako šachmat. S tím se nevyhrává
V čínském kalendáři je rok 2026 rokem Ohnivého koně, tedy dobou energie, odvahy a nutkání po změně. Čínští astrologové ve své moudrosti samozřejmě nemohli myslet českou ODS. Strategickou situaci, do níž se občanští demokraté sami vmanévrovali svojí účastí v koalici Spolu i tím, co se odehrálo v minulých dnech na jejich 32. kongresu, lze totiž označit za šachmat. Strana nebude malá, ale ani nebude podle všeho vítězná.
Nový předseda občanských demokratů Martin Kupka získal při volbě dvě třetiny hlasů. Jistě, je to vítězství, stranická základna ho respektuje, ale nevzdává mu poctu. To by musel být výsledek daleko vyšší. Kupka je slušný člověk, který má v mnoha věcech jasno, je to i dobrý rétor a v přímé konfrontaci vždy dokáže čelit politickým oponentům. Zda je ale i skutečným stranickým šéfem, to jen uvidíme. Senátor za ODS a starosta obvodu Plzeň-Slovany Lumír Aschenbrenner, který byl delegátem posledního kongresu, k tomu Reflex.cz řekl: „Martin Kupka byl podle mého mínění jedním z nejlepších ministrů naší vlády. A určitě bude kompetentním předsedou. Pro mnohé členy občanských demokratů a především pro potenciální voliče ale bohužel nepředstavuje tak oblíbený signál o změně ve fungování strany a poučení se z volební prohry.“
Ano, předsedou ODS byl zvolen člověk, který byl významnou součástí týmu, který prohrál volby. A reflexe říjnového volebního výsledku byla na kongresu nedostatečná. Přitom 1. místopředseda strany a exministr financí Zbyněk Stanjura, který vedl volební kampaň a vystupoval v poslední době i jako rozpočtový Čáryfuk, se dokonce nedostal do sněmovny.
Nové vedení strany ale slibuje, že teď se ODS změní, že se více vrátí ke své původní pravicovosti a že léta velebená koalice Spolu už nebude hrát takovou roli. Neříkal to všechno náhodou jihočeský hejtman Martin Kuba, který stranu před kongresem opustil a založil vlastní hnutí? Když se pak podíváme na složení všech orgánů, které kongres zvolil, tak vidíme absenci mladých střelců, nápaditých myšlenkových „pošuků“ (to nemyslím v tomto případě jako nadávku) a fatální nedostatek poloviny voličstva, tedy žen. Jenže tím je ODS známá už delší dobu.
Velkou otázkou je, na koho se chce ODS vlastně zaměřit. Středopravicových voličů, kteří by k ní nejvíce pasovali, je dnes v zemi méně než v minulosti. Jejich počet na případné vítězství ve volbách nestačí. Navíc tradiční střet pravice a levice mizí, protože se postupně mění celá struktura české politiky, ve které se pevně usadily populistické strany a hnutí, které jinými způsoby než ODS, jež se dá označit za politický mainstream, formují národní a evropskou politiku, přetváří debaty o migraci, eurozóně, národní bezpečnosti, důchodovém systému či o tom, zda se více zadlužovat. Názory, které byly kdysi považovány za extrémní nebo tabu, jsou nyní pevně zastoupeny v politickém diskurzu. Pustí se do některých ožehavých témat razantněji i ODS? S Martinem Kupkou zřejmě ne. Pak to ale mnoho nových voličů, kteří by dokázali převrátit výsledky, nepřinese.
Abychom to zjednodušili – éru posledních zhruba deseti let v Česku nedefinuje střet pravice a levice, jak by se mohlo z mnoha projevů na posledním kongresu ODS zdát, ale definuje ji především osoba Andreje Babiše a jeho politicko-byznysové impérium. Babiš v ničem nepřipomíná politiky, které jsme na místě premiérů viděli v minulosti. Je to jiný homo politicus. Zatím se ODS ubírala v boji s ním vždy cestou AntiBabiš, jenže to nakonec nebylo úspěšné. Vymyslet proto v ODS správnou strategii, jak se stát stranou, která vyhraje volby, a na to bude potřeba zhruba třicet procent hlasů, se zatím zdá být pro občanské demokraty nadlidským úkolem.
U toho připomínám, co v lednu 2020, tedy před šesti lety, napsal můj bývalý kolega v Reflexu Bohumil Pečinka k tehdejšímu kongresu občanských demokratů: „Problém ODS je tento – na celostátní úrovni se vžil podivný newspeak, kdy se rituálně opakují určité pravdy, které jsou formálně OK, ale jejich cílem není něco konkrétního sdělit voličům, ale deklarovat určité postoje. Tenhle žánr by se dal nazvat jako pravicový žvást.“
To, co se odehrálo na posledním kongresu, bych nenazval žvástem, ale ODS se už dlouho pohybuje v politickém kruhu, z kterého se ne a ne dostat.
V roce 2002, kdy se předsedou stal Mirek Topolánek, řešila, jak se vyhrabat z některých problémů. Na chvíli se to podařilo, tahoun Topolánek se obklopil lidmi, kteří měli jasnou vizi, a v červnu 2006 ve volbách do Poslanecké sněmovny získala ODS skvělých 35,38 procenta hlasů, což je dodnes rekordní porevoluční výsledek jakékoli strany (loni v říjnu se mu přiblížilo s 34,51 procenty Babišovo hnutí ANO). V roce 2010 se předsedou stal Petr Nečas a opět se řešilo, jak překonat některé problémy. Jenže vláda s převahou členů ODS a s Nečasem jako premiérem dosáhla v únoru 2013 jiného rekordu. Spokojeno s jejím vládnutím bylo podle průzkumu CVVM pouhých 8 procent lidí. Tak nízko nikdo předtím ani potom neklesl. To byla katastrofa. No a když byl zvolen do čela strany s modrou barvou Petr Fiala v roce 2014, tak už byl problém gigantický. Ve volbách rok předtím měla ODS pouhých 7,72 procenta. Loni to byla, řečeno se zakladatelem ODS Václavem Klausem, opět nevýhra a problém se opakuje. Pořád u jeho řešení slyšíme stejná slova – vrátíme se k podstatě, jen my budeme skutečná pravice atd. Jenže to většinu voličů nastupující generace nezajímá, jejich afinita k ODS je malá. A nezdá se, že se to se společností Kupka & Co. změní.
Ovšem i v politice se někdy dějí věci, které pak přirovnáváme k zázraku, k podivuhodné proměně. Moc tomu ale v případě ODS nevěřím, protože její vnitřní mechanismy to spíše neumožňují. Navíc čelit Babišově vládě, která se nebude ohlížet na některá pravidla a zvyklosti, nebude „normálním“ způsobem možné. ODS tak občas může dát někomu šach, ale mat nikoli.
