Panoptikum Vladimíra Mertlíka: Zbabělý premiér „Budelíp" aneb Kdo vlastně teda vyhrál volby?
Po třech měsících existence od voleb, třech dnech mlácení prázdné slámy a diskuzi hluchého s němým získala vláda premiéra Budelípa z ANO v koalici s nácky z SPD a fracko-lemply z vekslácko-výfukářské unie důvěru Sněmovny. Jinými slovy souhlas s tím, že si to, co spískal premiér Budelíp na ochranu před svým vydáním k definitivnímu rozsudku, mohou všichni na něm závislí jak na heroinu, vyžrat až do konce volebního období. Fakt, že stejná mňamka čeká i na občany toužící po státu dbajícím o jejich bezpečnost a ochotných přijmout vlastní odpovědnost za své životy, je smutná realita, neboť The Winner Takes It All…
„Ergo kladívko“ však není v tom, že vyhráli silnější a lepší, to my jsme prohráli, protože jsme byli slabí a špatní. Demokracie je z podstaty vždy slabší než vláda diktatury či vláda stáda. Slovník cizích slov definuje demokracii jako: vládu lidu resp. státní zřízení, kde vládní moc náleží lidu, vykonávána jím přímo či zprostředkovaně prostřednictvím systému zastupitelů, kteří jsou obvykle pravidelně, periodicky a svobodně voleni; politický či sociální celek takto řízený; systém institucí dělby a delegace moci; lid jako hlavní zdroj politické moci; principy politické a sociální rovnosti“(cit.) Definice budí u kritického čtenáře některými formulacemi nutně pochybnosti o její objektivitě.
Pokud se podíváme problému „na zoubek“, pak klíčem k zrodu a existenci demokracie jako systému je rovné volební právo, vycházející z principu rovnosti občanů jako nositelů politických práv, nikoli jejich schopností. Demokracie netvrdí, že všichni lidé jsou stejně kompetentní, ale má za to, že všichni mají stejný nárok podílet se na moci, která je (nad nimi) vykonávána. Jinými slovy říká, že volební hlas není odměnou za kvalitu, ale projev politického statusu. Podporovatelé rovného volebního práva uvádějí jako argument proti jeho zpochybňování těžkou definovatelnost a snadnou zneužitelnost kritérií fragmentace. Podle nich pokusy vážit volební právo podle inteligence, vzdělání či přínosu společnosti narážejí na čtyři zásadní problémy:
a) kdo a podle jakých kritérií by tyto vlastnosti měřil
b) inteligence nemusí nutně znamenat politickou moudros
c) zdělání nemusí znamenat morální odpovědnost
d) společenský přínos nemusí znamenat automaticky legitimní nárok na moc
Podle podporovatelů rovného volebního práva vedly historicky k vylučování chudých, žen, menšin i nepohodlných skupin, zatímco legitimita moci přijatá procesem rovného volebního práva je vnímána za legitimní právě proto, že se na jejím vzniku podílejí všichni. Omezení by údajně sice mohlo zvýšit „odbornost“ rozhodování, ale oslabilo jeho legitimitu. (cit.)
V jejich argumentaci nelze však nezmínit přízvuk jistého podtónu jakobínské demagogie přinejmenším ve dvou bodech polemiky. Ani jeden ze čtyř bodů, které s existencí rovného volebního práva polemizují, neuvádí relevantnost voličů validitou váhy jejich majetku, pohlavím, rasou, náboženstvím a politickou či sexuální orientací a argument možného omezení práv „nepohodlných skupin“ budí jen pobavený úsměv. Po dvojtečce za termín „nepohodlná skupina“ lze totiž uvést několik stránek seznamu abonentů na tento titul, abonentů dokonce někdy vzájemně antagonistických.
Připomeňme si tedy pro zjednodušení argumenty i tzv. elitistické či epistokratické opozice, jejímž představitelem je profesor Jason Brennan, který tvrdí, že politická rozhodnutí jsou příliš složitá a špatně informovaní voliči mohou svým nekompetentním rozhodováním způsobit společnosti značné škody. Nesvěřujeme-li letadlo ani automobil laikovi, neměli bychom svěřovat nekompetentnímu laikovi tím méně stát, tvrdí Brennan. Rovné volební právo, procedurálně spravedlivé, se v tu chvíli stává substantivně iracionální. Utilitární argument, hledící a priori na prospěch, užitek a maximalizaci společenského blahobytu dává podle Brennana smysl, aby větší vliv měli ti, kteří:
a) rozumí důsledkům politických rozhodnutí
b) mají dlouhodobý zájem na stabilitě systému
c) přispívají nejvíc k jeho fungování
d) zatímco rovnost hlasů může vést k „tyranii neinformované většiny“
Cílem tohoto textu není přinést resumé problému, který ostatně vyvolává polemiku již déle než dva a půl tisíce let. Důkazem je nadčasový spor nedávno zemřelého amerického filozofa Johna Rawlse s anglickým filozofem 19. století Johnem Stuartem Millem. Tvrdil-li Rawls, že politická práva musí být rovná a nepodmíněná, neboť jen tak lze zajistit férové podmínky spolupráce mezi svobodnými a rovnými občany, pak Mille, přes svou otevřenou podporu demokracie, navrhoval pluralitní hlasování, v němž by vzdělanější občané měli více hlasů, což by podle něj smířilo rovnost s kompetencí. Přesto byl jeho návrh odmítnut jako elitářský.
Rovné volební právo podle zastánců neznamená popření rozdílů v inteligenci, vzdělání či společenském přínosu jednotlivců, ale v odmítnutí jejich politické relevance. Demokracie je založena na přesvědčení, že legitimita moci vyplývá z rovné účasti všech občanů, nikoli z výběru těch „nejlepších“. Jakékoli odchýlení od tohoto principu může slibovat racionálnější rozhodování, avšak za cenu zpochybnění rovnosti, důstojnosti a legitimity politického řádu. Zaznamenání hodný je však z dnešního pohledu otevřeně antidemokratický postoj Platónův, podle nějž má vláda náležet těm, kdo mají poznání…
Rovné volební právo je tak základní postulát síly demokracie i její Achillova pata. To platí i pro nás ve chvíli, kdy vůlí Sněmovny lidu získala důvěru vláda, aniž by učinila jediný krok aspoň vzdáleně připomínající vládnutí, a to i v případě, že netrváme na smysluplnosti jeho obsahu. Vláda, která existenci zatím dokazuje jen počtem skandálů, hanby a demonstrací nejprimitivnější lidské hlouposti, kryté Budelípovou zbabělostí. O vítězství a právu na vládu Budelípova hnutí ANO podle základních postulátů demokracie jistě není pochyb. Přesto však či právě proto shrňme volební výsledky subjektů, které argumentují tím, že vyhrály volby „a proto máme právo…“(cit.)
Podle oficiálních výsledků získala SPD 7,78 % hlasů, tj. 437 611 hlasy a 15 mandáty, přičemž nechme stranou, že jde o nejhorší volební výsledek SPD v její historii. Motoristé sobě získali 6,77 %, tj. 380 601 hlasem a 13 mandáty jako poslední strana, jež se do Sněmovny proplazila. Připomeňme také, že SPD překonala hranici 5 % jen díky „fake nekoalici“ se subjekty PRO, Trikolorou a Svobodnými. Důkaz relativity „úspěchu“ jsou výsledky v evropských volbách 2024, kdy uskupení SPD a Trikolora získalo 5,73 % hlasů (170 172 hlasy), samostatné PRO mělo 2,15 % a Svobodní 1,76 %. Podivuhodné jsou i součty preferenčních hlasů kandidátů na listině SPD, kde mezi prvními pěti jsou za SPD jen dva její zástupci a jednoznačným vítězem se stal konkurent Vůdce Tomia Okamury, Ernst Röhm dnešních nácků, Jindřich Rajchl.
Jsou-li tyto údaje jako důkaz první a nejspíš i poslední sezóny SPD ve Sněmovně pro její členy málo, připomeňme soukmenovcům skutečné „nazi“ vítěze čs. parlamentních voleb 1935, Sudetoněmeckou stranu (SdP) Konráda Henleina s jejími 15,2 %, 1 249 534 hlasy a 44 křesly ve 300členné Poslanecké sněmovně. Důvod, proč ani to tehdy nebylo branou do vlády je prostý. Dosluhující předseda vlády Jan Malypetr, ani nový premiér vlády vzniklé z voleb v roce 1935, Milan Hodža, nebyli trestně stíháni a mohli si vybrat koaliční partnery ze stran jim politicky konvenujících namísto Henleinovy SdP, usilující o rozvrat státu ve prospěch cizí nepřátelské velmoci.
Druzí „Vyhráli jsme volby, a proto máme právo“ jsou živoucí doklad existence nepřímé úměry – čím slabší pšouk, tím silnější odér. Zprvu se jejich vyvětrání zdálo snadné. Předsedu jejich klubu jmenoval premiér Budelíp ministrem kotrmelců a preventivního čištění zubů a předsedu strany v souladu s jeho specializací ministrem životního prostředí. Koneckonců kdo jiný než oblíbenec Václava Klause, experta oteplování, má vyšší kvalifikaci a zkušenosti.
Po minulém týdnu se zdál být konečně vyřešen i problém instalace idolu strany, jenž minulý týden odmítl pozici generálního ředitele a kurátora Památníku národního písemnictví a Národní knihovny jeho jmenováním do funkce blízké funkci topiče v letním kině. Během hlasování ve Sněmovně však z kruhů tu a tam dobře informovaných unikly informace, že idol po nabídce filmové role koketuje s myšlenkou vstoupit na hereckou dráhu. Na dotaz Panoptika uvedl producent agentury Barrandwood, že výfukářský idol Filip Idol ohromil na castingu hlavní role nové verze trháku šedesátých let „Blbec z Xenemünde“ přirozeným a uvolněným projevem.
Tak taková teď bude naše vláda, kterou lid obvykle volí výběrem nejlepších ze svého středu. Jedno z buddhistických rčení říká, že „v jedné kapce vody je obsažena chuť celého oceánu“. Je-li to pravda, pak buďme upřímně pyšní, že můžeme být společně součástí tohoto oceánu.
