Obří prsa nad Hollywoodem a poslední dávka Euforie. Seriál dospěl a vyměnil třpytky za western
Po letech čekání, bolestných ztrátách v obsazení a hvězdném vzestupu hlavních tváří se nejslavnější seriál o dospívání své generace vrací do světa, kde se drogy, sex, touha po lásce a potřeba být vidět přesunuly ze střední školy do dospělého života. Sam Levinson nechal seriál spolu s hrdiny vyrůst. Z okázalé generační výpovědi udělal stylizovaný western o lidech, které po letech dohánějí vlastní rozhodnutí. Kdo čeká starou Euforii, bude zklamaný. Levinson totiž udělal něco, co si úspěšné seriály dovolují jen zřídka. Místo aby zopakoval osvědčený vzorec, radikálně ho rozbil. Právě proto bude nová Euforie část fanoušků fascinovat a část frustrovat.
Když Euforie v roce 2019 vtrhla na HBO, proměnila bolesti dospívání v luxusně nasvícenou depku, ze které se stala popkulturní senzace. Jenže od druhé řady zestárli herci, zestárlo publikum a zestárl i seriál sám. Zemřel Angus Cloud, Barbie Ferreira ze seriálu odešla a Eric Dane stihl poslední sérii dotočit těsně před svou smrtí. Ze Zendayi, Sydney Sweeney, Jacoba Elordiho i Hunter Schafer se mezitím staly globální hvězdy. Předstírat, že se nic z toho nestalo, a navázat přesně tam, kde druhá řada skončila, by tentokrát jednoduše nefungovalo.
Levinson proto posouvá děj o pět let dopředu a rovnou mění žánr. Tím elegantně obešel i šílený cliffhanger druhé řady. Rue (Zendaya) se znovu motá kolem drog, Cassie (Sydney Sweeney) kolem lásky, peněz a pozornosti a většina ostatních kolem vzorců, které si s sebou nesou ze střední školy. Místy navíc seriál působí spíš jako Perníkový táta než jako pokračování teenagerského dramatu. Nejen kvůli drogám a zločinu, ale hlavně proto, že se soustředí na důsledky rozhodnutí, ne na samotný chaos, který jim předcházel. Jestli byla první Euforie opilostí mládím, pak třetí série zachycuje nevyhnutelnou kocovinu. Spolu se školním prostředím zmizela i intimita prvních dvou řad. Proměnou prošel i zvuk. Éterické písně Labrintha, které po dvě řady udávaly tón celého seriálu, vystřídala rozmáchlá, westernově laděná hudba Hanse Zimmera. Co se naopak vůbec nezměnilo, je řemeslo. Vizuálně je Euforie pořád strhující a herecky mimořádně silná, jen teď slouží drsnějšímu, dospělejšímu světu.
Celá řada má silně náboženský nádech. Levinson se netají inspirací třetím krokem programu anonymních alkoholiků, tedy rozhodnutím odevzdat svůj život a vůli do rukou vyšší moci. Motiv přijetí vlastní bezmoci, odpuštění a hledání vykoupení prostupuje celou sérií a právě skrze Rue funguje skvěle. Ta vypráví celý příběh a její linka je zdaleka nejsilnější. Zendaya navíc hraje s nečekanou zdrženlivostí. Tam, kde dřív dominovaly výbuchy emocí, si dnes vystačí s tichem.
Největší slabinou je paradoxně snaha dostat před kameru každou známou tvář a dopřát jí vlastní výraznou dějovou linku. Bez nich by seriál snad ani nepůsobil jako plnohodnotné pokračování, ale spíš jako spin-off. Jenže příběh fakticky nese sama Rue a zbytek se na ni jen nabaluje. Zatímco většina postav dál přešlapuje na místě, Nate prochází překvapivě zajímavou proměnou. Z někdejšího postrachu je zlomený chudák, kterého vlastní macho póza dovedla na dno.
Westernový nádech nejlépe reprezentuje nová postava Alama (Adewale Akinnuoye-Agbaje), šéfa strip klubů a místního mocenského hráče a jeho gangu. Je to klasický westernový archetyp muže, který vládne vlastnímu teritoriu a jehož autorita stojí na respektu i strachu.
U Sydney Sweeney už nejde oddělit Cassie od mediálního obrazu její představitelky. Její tělo si v posledních letech začalo žít vlastním životem v bulváru i na sociálních sítích a právě Euforie tomu výrazně pomohla. Její linka s OnlyFans proto nepůsobí jako samoúčelný šok, ale spíš jako komentář k tomu, co se kolem herečky děje mimo obrazovku. Když se ve snové sekvenci promění v gigantickou bytost tyčící se nad Hollywoodem, vzniká jedna z nejvýraznějších scén celé série a zároveň ironický výsměch posedlosti veřejnosti jejím poprsím.
Dojezd z Euforie: jiný trip, ale pořád zatraceně návykový
Euforie ví, že končí, a podle toho se chová. Žádný vágní cliffhanger ani pootevřené dveře pro další pokračování. Třetí série dává postavám skutečné rozloučení. Po všech komplikacích, které seriál od druhé řady provázely, by nebylo těžké argumentovat, že měl skončit už tehdy. Jenže právě tahle závěrečná kapitola ukazuje, proč stálo za to vrátit se naposledy. Nad celou sérií navíc visí zvláštní pocit smutku. Nejen kvůli postavám, ale i kvůli tomu, co se stalo mimo obrazovku. Euforie už nepůsobí jako návrat do známého prostředí. Spíš jako vzpomínka na něco, co už nejde vrátit. Jako rozloučení ale funguje a působí překvapivě důstojně.
