Africké srdce temnoty: Občanská válka v Kongu vyhovuje všem. Evropa jí dala zelenou politikou přiživuje
Evropou iniciovaná honba za čistými energiemi pomáhá živit doutnající válku na východě Afriky. Konflikt v Kongu většině aktérů, aktuálních či potenciálních, šedá zóna tamního polobezvládí vyhovuje. Ironie tomu chce, že právě Evropa tahá za kratší konec.
Co mají společného Katar, Spojené státy, Keňa a Angola? Všechny tyto země se během letošního roku pokusily ukončit občanskou válku v Demokratické republice Kongo. Všechny tak učinily diplomatickými prostředky, což přeloženo z newspeaku znamená, že se moc nepřetrhly. Všechny také dopadly podle toho, totiž selhaly. Na východě druhé nejrozlehlejší africké země se tak vládní jednotky nadále potýkají s povstaleckou skupinou M23, která ovládá rozsáhlá území v oblasti Kivu.
To by mohlo leckomu být docela jedno, nebýt zapeklité okolnosti, že M23 si tak udržuje kontrolu nad klíčovými těžebními oblastmi. Kinshasa nemá dostatečné prostředky (ani odhodlání), aby povstalce zlikvidovala nebo je alespoň z dotyčných území vyhnala. A protože ze zahraničí se nikomu nechce pálit si ruce vysláním vlastních vojáků, výsledkem je cosi jako řízená patová situace. Nelegální těžbě a pašování se za takového stavu věcí daří výborně.
Třetí housle za Čínou, USA
Tento pat se Evropy bezprostředně dotýká. Demokratická republika Kongo (či Kongo/Kinshasa nebo DRK) dodává světu přibližně 70 % veškeré produkce kobaltu a asi 40 % koltanu; pokrývá také přibližně 13 % světové poptávky po mědi. Na tom všem stojí výroba baterií, elektrických aut a dalších technologií nezbytných k plánované „dvojí transformaci“ Evropy, jak to v Bruselu rádi tvrdívají, tedy proměně dosud dost analogové části světa na kontinent zelený a digitalizovaný. Když party banditů komplikují (eufemismus pro „rozkrádají“), zabavují doly a ovládají vývozní trasy, nejenže tím podkopávají místní správu, nýbrž také ohrožují dodavatelské řetězce, na nichž je Evropská unie závislá.
Diplomatické snahy zde mají jasný ekonomický motiv. Nedávný tlak Washingtonu na zprostředkování míru mezi Kinshasou a M23 si kladl za cíl stejně tak zajištění těžebních licencí jako nastolení míru. Peking se takovým krokům brání, protože mu status quo hraje do ruky. Čína dominuje formálnímu těžebnímu sektoru DRK (prostřednictvím dohod uzavřených podle vzorce „infrastruktura za zdroje“) a nezanedbatelná je i jeho přímá firemní účast (například společností Sicomines a CMOC).
To vše přitom Peking dostává docela levně. Přehodnocení dohody v roce 2024 sice zvýšilo čínské závazky v oblasti konžské infrastruktury až na sedm miliard dolarů (a zároveň přidalo 1,2 % licenčních poplatků do jejích státních příjmů), ovšem to je na papíře. Ve skutečnosti od roku 2016 Číňané v zemi utratili pouze zhruba 700 milionů dolarů z více než 10 miliard dolarů přislíbených. Čínské firmy mají podíly v 15 z 19 konžských dolů produkujících kobalt; do Číny tak míří veškerý v Kongu vytěžený kobalt (!) a více než dvě třetiny mědi. Proč by se Číňané snažili urovnat politické trable v zemi, která je za současného stavu věcí nechává nerušeně dovážet strategické suroviny? Ta motivace je minimální.
Předvídatelná reakce
Evropa reagovala tak, jak umí nejlépe, tedy regulací. Zákon EU o kritických surovinách stanoví cíle – do roku 2030 pokrýt 10 % potřeb EU v oblasti kritických nerostů z domácí těžby, 40 % z domácího zpracování a 15 % z recyklace – a snaží se zjednodušit nenáviděné povolovací procesy u toho, čemu říká „strategické projekty“.
Jedním z projevů téhle snahy je, že Unie oslovuje zahraniční partnery, aby jim „financovala infrastrukturu“. To je také eufemismus; přeloženo do lidského jazyka Evropané pochopili, že krutě zaspali, a snaží se dokorumpovat, co ještě Američané, Číňané a Rusové nestihli (jak při pohledu na výčet aktérů asi tušíte, mnoho toho nebude).
Iniciativa Global Gateway, rámec, do kterého je zapojena Evropská investiční banka a další finanční hráči, podporuje plány na obnovu obchodních cest. Jednou z nich je takzvaný koridor Lobito, jenž železnicí propojuje Zambii, Angolu a Kongo s Atlantickým oceánem (viz mapka). Čína na to reagovala renovací železnice TAZARA k Indickému oceánu a vložila do projektu 1,4 miliardy dolarů. V soutěži o geopolitický i komerční výnos jsou železnice a přístavy navýsost platnou měnou (jako vždy, ať už je věk digitální nebo ne).
Infrastruktura, úmluvy a podobné strategie však mohou přinést ovoce až po letech, a to pouze v případě, že se nestane nic obzvlášť neočeávaného. Se současnými nelegálními toky obchodu s cennými nerosty, nad kterými bdí a z nichž žijí ozbrojené skupiny, to naneštěstí nenadělá nic. Z válečné ekonomiky ve východním Kongu se tak stalo jakési perpetuum mobile: poptávka po zelené energii žene cenu řečených nerostů vzhůru; těžba a obchod se tak přes bezpečnostní rizika vyplatí i nelegálním hráčům; ti si hlídají své za pomoci dědiců někdejší Wagner Group a podobných gentlemanských spolků.
Vláda v Kinshase by teoreticky měla mít snahu ovládat své území a jeho bohatství na sto procent. Jenže ona svůj díl také dostane, což má za následek ekonomicky racionální výsledek: nijak se do silového vynucení převzetí kontroly nehrne. To vše udržuje v tom zločinném ekosystému jistou dynamickou rovnováhu. Srdce temnoty, jak to celé před 126 lety nazval Joseph Conrad, tluče přes občasnou arytmii v klidu dál.
Ta rovnováha se podepisuje na dalších věcech, například na neutěšených poměrech v Africe, odkud pak lidé volky nevolky utíkají, aby si zachránili život, pročež se stávají statistikou UNHCR a zbraní v politickém boji na obou stranách evropského politického spektra. Levice to nerada slyší, ale v tomto případě její ideál (nepromyšlená zelená transformace) pomáhá živit migrační krizi, kterou její voliči pociťují s naléhavostí, jíž se ekologickým problémům nedostává. (Pravice zase nerada slyší, že ona zelená transformace zde není zdaleka jediným původcem všeho zla – poměry v Kongu atd. by bez ní nebyly o mnoho lepší.)
Bandité z M23 vybírají výpalné od drobných těžařů, ukládají poplatky zprostředkovatelům a těží z přeshraničního praní peněz přes Rwandu a další tranzitní uzly. Z těchto příjmů nakupují zbraně, platí bojovníky a financují logistiku. Vytváří tak další a další skupiny, jejichž zájmům trvalá nestabilita nadmíru vyhovuje – místní bossové, zprostředkovatelé a zahraniční rafinérie.
Vřelé sousedské vztahy
Klíčovou roli v tom všem hraje Rwanda. To je další věc, kterou neradi slýcháme, zvykli-li jsme si za posledních 30 let dávat tuto zemi po masakrech z roku 1994 za vzor ostatním. Kigali považuje ozbrojené skupiny ve východním Kongu, v nichž převažují příslušníci kmene Hutu, za existenční hrozbu. (Pochopitelně, protože Hutuové měli řečený rwandský masakr na svědomí, kdežto prezident Paul Kagame, jehož tvrdé ruce vděčí zemi za obrat k lepšímu, je Tutsi, tedy příslušník tamního menšinového kmene.)
Kagame a spol. proto v čele Rwandy podporují tutsijské rebely v Kongu, jako je M23, poskytují jim zbraně a logistickou podporu a zároveň sklízí ekonomické výhody. Především zlato a koltan proudí do Rwandy, kde živí zpracovatelský průmysl a reexport. Tento kšeft je pro zmíněný ekonomický růst země důležitější než západní podpora, ať už na to Bob Geldof a Bono mají názor jakýkoli.
Kigali udržuje konflikt na zvládnutelné, úrovni nízké intenzity. Zachovává pozici síly v jednání s kýmkoli zvenčí, kdo by usiloval o stabilitu, ať už z komerčních nebo humanitárních důvodů.
Uganda plní subtilnější úlohu. I Kampala udržuje volné vazby s povstaleckými hnutími na východě Konga, ale její angažmá působí jako protiváha rwandského vlivu. I ugandský boss Yoweri Museveni má zájem na svém dílu konžského bohatství, takže si potřebuje k pašeráckým trasám zajistit přístup.
Napětí mezi Rwandou a Ugandou udržuje síly vyrovnané, ale zároveň komplikuje regionální koordinaci. Spolehlivě brání všem pokusům o příměří nebo demobilizaci. Množství aktérů – z nichž mnozí mají protichůdné zájmy – dělá z jakékoli mírové snahy jednání mezi sabotéry.
Kinshasa se pokusila do toho všeho zasáhnout politicky. (To samo o sobě říká leccos; víte, že když se konžská vláda namísto kalašnikovů spoléhá na politiku, teče jí do bot.) Když po ruské invazi na Ukrajinu klesla cena kobaltu na světovém trhu o 75 procent, chtěla Kinshasa jeho vývoz zakázat. Nakonec se smířila s dohodou o kvótách, jež povolily 18 125 tun pro zbytek letošního roku a po 96 600 tunách v následujících dvou letech.
Jenže tamní úřady zároveň lákají investory nabídkou těžebních koncesí. To má samozřejmě za cíl získat ze zdrojů více a pošťavit konkurenty („snížit závislost na zavedených odběratelích“ tomu říká oficiální verze). Jedno opatření však jde proti druhému: omezení vývozu posilují motivaci k pašování tím, že oficiální cesty jsou méně konkurenceschopné.
Jak je to možné? Pravděpodobnou odpověď hledejme v roztříštěnosti zájmů v Kinshase. Ten, komu leží na srdci státní kasa (nebo gang jí blízký), chce rozdávat licence. Někdo jiný, kdo má blízko ke konkurenčnímu gangu, raději vidí kvóty. Někdo ještě další se snaží uspokojit oba zájmy najednou; i vznikl kočkopes, nebo v místních poměrech gorimpanz. I tak umí vypadat decentralizace moci (to pro ukázku těm, kdo v Evropské unii neustále volají po větší pravomoci národních států).
Co si počít
Trvalé řešení by muselo obnášet nejméně dva prvky. Za prvé, důvěryhodný regionální bezpečnostní rámec by musel oddělit těžbu od financování gangů. To se lépe řekne, než udělá: vyžaduje to účinnou ochranu hranic, transparentní dohled nad obchodními trasami a spolupráci mezi sousedy – zejména Rwandou a Ugandou. Ani jedno z toho není na pořadu dne.
Za druhé, bylo by třeba provést reformy správy věcí veřejných, stejně jako ekonomické reformy, které by propojily místní těžaře s patřičně formalizovanými hodnotovými řetězci. I kdyby se tyto řetězce podařilo nastavit tak, aby skutečně pomáhaly (a ne jako v případě boje proti drogovému průmyslu), není to realistický cíl – zkuste reformovat Kongo proti vůli jeho obyvatel.
Jinou cestu by mohl nabídnout vznik komerčně racionálního systému výroby čisté energie, jenž by investorům všeho kalibru sebral motivaci podporovat východoafrické vraždění. Lze si také přestavit, že z toho či onoho důvodu přestane čistota energie být pro vyspělý svět prioritou (například světová válka by takovou věc dozajista zařídit mohla).
Nestane-li se nic z uvedeného, je možné, že legální cesta začne postupně být levnější než současná kovbojská praxe. Jestli k tomu může dojít dřív, než se ložiska vyčerpají, je věc, o níž se mohou příslušně kvalifikovaní experti přít celá desetiletí.
Evropa nemůže nahradit finanční sílu Číny ani nemůže rychle vybudovat alternativní dodavatelské řetězce dostatečné k uspokojení poptávky. Stojí tak před neřešitelným dilematem: dekarbonizace versus etika (a s ní v druhém plánu spojená migrace). Sankce a spol. mohou nelegální obchod stíhat, což však vyžene cenu výše a znásobí motivaci k němu. Základní příčiny strašlivé východoafrické reality přitom zůstanou beze změn.
