Stanislav Balík: My, střední Evropa. Proud dějin mezi říší a záhumenkem aneb Proč si tu nerozumíme?
Ve více či méně pravidelných časových intervalech se nám vrací debata o střední Evropě, o jejím poslání, jejím smyslu, naší úloze v ní. Před pár dny vyšla zajímavá, hluboká, burcující, byť občas beznadějně vyznívající kniha rozhovorů s Magdou Vášáryovou, někdejší československou velvyslankyní ve Vídni a slovenskou velvyslankyní v Polsku, ženou, která se střední Evropě, její historii a současnosti věnuje i odborně. Ne, rozhovor s názvem Než zmizím, který s ní vedl Petr Šabata, se lifestylově neptá na natáčení Postřižin či Markety Lazarové. Ohledává nadějná i bolavá místa našeho prostoru a přemýšlí nad jeho budoucností.
Zajímavé je, že zvlášť palčivě se debaty o střední Evropě vracejí a ozývají v souvislosti s volbami v některé ze zemí, jež do ní patří, kdy naivně čekáme, že po nich bude klopýtavě fungující, či spíše nefungující spolupráce obnovena a posílena, abychom si po čase uvědomili, že k žádnému zvláštnímu zlomu nedošlo. Nebo se naopak děsíme, co bude z našeho pohledu negativní výsledek voleb tam či onde pro středoevropskou kooperaci znamenat. A počítáme – Orbán se domluví s Ficem, možná s Babišem, ale nepasuje do toho Tusk. Nebo ještě před našimi volbami – Fiala s Tuskem proti postuherské dvojici.
Tato očekávání či obavy spojené s volebními zvraty však paradoxně svědčí o tom, že žádná přirozená spolupráce v našem regionu nefunguje, protože (bohužel) neexistují všemi stejně vnímané společné zájmy. Kdyby existovaly, výsledky voleb by na součinnost vliv neměly a bylo by jedno, jak dopadly slovenské či jiné volby.
Co je vlastně střední Evropa?
Střední Evropu přitom vnímáme příliš zjednodušeně – a vlastně i na předchozích řádcích – jako synonymum pro Visegrádskou skupinu či čtyřku: Českou republiku, Slovensko, Polsko a Maďarsko. Nechme stranou maximalistická pojetí střední Evropy, včetně celého Německa či Švýcarska – to už bychom společné zájmy tohoto prostoru hledali skutečně hodně obtížně. Nicméně střední Evropa bez Rakouska smysl nedává vůbec, přičemž nejenom historicky a geograficky, ale i kulturně patří do střední Evropy i Slovinsko. Samozřejmě můžeme zkusit ignorovat státní hranice a dívat se o úroveň níže na regiony – pak bychom jistě ke střední Evropě přiřadili přinejmenším ještě Bavorsko. Tedy prostor, o němž český politický filozof Rio Preisner mluvil jako o „prostoru štrúdlu“, který viděl v Bavorsku, Rakousku a v českých zemích.
Naše vlastně už několik desetiletí nefungující regionální spolupráce dost možná pramení z toho, že ve Visegrádu zkoušíme ignorovat Rakousko – a Rakousko oplátkou ignoruje nás. Zbytkový stát po kdysi obrovské habsburské říši se po jejím rozpadu v důsledku Velké války, již vyvolal a nezvládl, a po druhoválečné periodě, kterou by raději vymazal z paměti, jen obtížně smířil s tím, že jeho sen o německé jednotě se nenaplní. A přijal náhradní koncepci – ze Sovětským svazem vnucené neutrality učinil fetiš a základ své poválečné identity. Zachoval si přitom, přinejmenším na podvědomé úrovni, resentimenty dřívější – skutečnost, že přinejmenším nás a Slováky nebere za sobě rovné, nedůvěru k Maďarům jako k těm, kteří dělali v c. a k. monarchii problémy a neustále se dožadovali samostatnosti. Navíc z naší strany platí cosi podobného s opačnými znaménky – přes několik staletí společného státu, přes někdejší hluboké propojení na úrovni elit Rakušákům nevěříme, máme vůči nim komplex mladšího sourozence, jenž se snaží toho staršího dotáhnout, a ono to stále nejde. Přidáme-li k tomu skutečné historické křivdy, které český národ v habsburské říši prožíval a jež přežívají v historické paměti, je jasné, jak hluboké příkopy by se z obou stran musely překonat, abychom začali alespoň hledat, když už ne nacházet společnou řeč.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
