Vladimír Mertlík: Komunisti brečí a fňukají nad nezvolením. V opačném případě bychom plakali my
Od včerejšího poledne až do večerních hodin bylo Panoptikum spolu se Zpětným zrcátkem součástí online komentování voleb na webu RX. Není tedy divu, že bylo Panoptikum požádáno o bleskový komentář i k výsledkům a překvapením i dnes. Předvolební optimismus vládní koalice, opozičních stran i slepenců, přilepených na nich jak lejno na košili se ve chvíli, kdy padl soumrak, střetl s realitou. Média se od té chvíle předhánějí v hledání správného úhlu pohledu, jak soupeřící subjekty uspěly či propadly. Nejzářivější se zdá být vítězství hnutí ANO ve výši 34,51 %, které se však záhy, díky přikrčeným vyděračům z posledních dvou míst tabulky těch, kteří uspěli, ukázalo být vítězstvím vpravdě Pyrrhovým. Zábavná byla vyjádření zástupců všech ostatních stran a hnutí, kteří došli vzájemné shody ve formulaci: „Děkujeme voličům, výsledek považujeme za úspěšný, i když jsme čekali, že bude lepší!“ (sic!).
Na které straně zákopů studené občanské války stojí Panoptikum i Zpětné zrcátko, je trvale známé a nezbývá než uznat vítězství soupeře, přiznat porážku a vyvodit z ní poučení. K nim patří i vzkaz zítřejším reptalům z naší strany barikády, kteří nezvedli řiť, aby se „vymáčkli“ nebo aby „potrestali vládu“. Až budete fňukat a pyskovat, jak je vláda „modelek, makaků, žvanivých slimejšů a lhářů ve střetu zájmů“ strašlivá, sklapněte zobáky. Každý národ má takovou vládu, jakou si svým výběrem zaslouží.
Nejdéle za čtyři roky je odveta. „Nejdéle za čtyři roky“ proto, že volby sice skončily, ale ještě zdaleka „nejdeme do sprch“, stát se může cokoliv. To není těšínské jablíčko, to je politická realita. Podrobněji se výsledkům bude voleb věnovat úterní sesterské Zpětné zrcátko, má-li ale Panoptikum dostát názvu, musí na první místo hodnocení událostí voleb postavit výsledek, pro nějž našel Pirát Zdeněk Hřib titulek, který bude těžko možné překonat v míře vtipu dvojsmyslnosti: „´Stačilo!´ dojelo na Konečnou!“ Pravdou je, že i Kateřina Konečná si komentářem k ponižujícímu výprasku komoušů a přilepeného směsného politického odpadu řekla o místo v pořadu „Na stojáka“, když prohlásila: „Ukázalo se, že to (Stačilo!) nestačilo!“ (sic!)
Tři fúrie – Jana Maláčová, jíž sudičky nadělily do kolébky jen nehoráznou aroganci, stejné sebevědomí, bůhví na co, a přes londýnské studie nevzdělanost a hloupost. Proto v jejím případě nepomohlo ani flirtování, jemuž chyběl jen vstup na Only fans, ani čelo drzé víc než poplužní dvůr. Jana Bobošíková, kdysi respektovaná novinářka, z níž se duchovním autosexem stala stejně arogantní kandidátka na cokoliv, které po dalším nářezu zbývá už jen přihláška do soutěže Muž roku. Carevna ruských švábů, Kateřina Konečná, možná nejvíc věřila tomu, že vkročí do stop předků a vzorů, když se sháněla po možnosti pronájmu části pražského vrchu Vítkov a hledala sponzory na rekonstrukci místa, kde se ve středověku a raném novověku vykonávaly veřejné popravy, k obnovenému využití s odpůrci. Pokud se domnívala, že popotahováním a nudlí u nosu po oznámení výsledku voleb vzbudí lítost, mýlí se. Historie dokazuje, že pro lidstvo pláč a fňukání komoušů vždy znamená, že téhož je v tu chvíli ušetřeno lidstvo.
Potěšení z panoptikálního spektáklu dokončují osudy dvou ještě ve čtvrtek nabubřelých nul, Daniela Vidláka Sterzika a Lubomíra Zaorálka. Zaorálek, duchem jednovaječné dvojče Jany Bobošíkové, na rozdíl od ní byl už ministrem čehokoliv a je krásné slyšet to ohlušují ticho, které kolem sebe šíří Blekota Luboš, má-li komentovat současný pěkný neúspěch. Největší peckou je výzva Vidláka k sudokopytníkům, jež ho měli vynést až na Pražský hrad, aby mu posílali peníze na účet, kde údajně nemá na zaplacení hodin klavíru pro své děti a na benzín, aby je mohl dopravit do školy. Rada zdarma, peníze by mohla přinést další Vidlákova kniha, tentokrát s názvem „Jak se král stal přes noc žebrákem“, případně „Jak blb zůstal blbem“.
Co říct na závěr? Na celé této kratochvíli pro všechny slušné lidi není vlastně nic překvapivého. Aspoň v tomto případě neplatí sarkastický nápis na podivném domku u vinohradského hřbitova na Želivského třídě v Praze, který léta tvrdí, že: „Pravda a láska remizují s pivem a rumem!“
Potvrdil se údiv Václava Havla, který kdysi řekl: „Když po mně chtěli v listopadu, abych zakázal komunisty, odpovídal jsem, že by to tehdy bylo nedemokratické a nezákonné. Stačí je nevoli!“ A vida, měl pravdu. Tak na to nezapomeňte o příštích volbách, ať už budou kdykoliv…
