Jefim Fištejn: Falešní pacifisté a chcimírové zvyšují cenu, kterou za mír zaplatí skutečné oběti války
Kolektivní Západ ovládla nálada vtipné trampské písničky: „Hej hou, nač chodit do války? Je lepší doma sedět a loupat buráky!“ Moudro je sporné i tehdy, když jde o válku cizí. Když jde o zemi vlastní a o válku za její svobodnou existenci, vtip se z legračního stává vlastizrádným. Radost z takového postoje mohou mít jenom užiteční idioti. Však také mají.
Všechny poslední průzkumy veřejného mínění se shodují v tom, že ochota evropské omladiny bránit vlast se zbraní v ruce je na ústupu. Nedávný průzkum agentury CENSIS ukázal, že jen 16 % Italů ve věku branné povinnosti je připraveno v případě vojenského konfliktu vzít do rukou zbraň. 39 % se prohlašuje za pacifisty odmítající vojenskou službu z důvodů svědomí, každý pátý by nejraději z vojny utekl, 26 % by spíš místo sebe najalo cizí žoldnéře. Tento postoj je v příkrém rozporu s převládajícím pocitem, že se k velké válce tak jako tak schyluje.
Nálada mladých Italů v žádném případě není ojedinělá. Spíš máme co dělat s jevem masové kultury, která nám po desetiletí vsugerovávala podivnou tolstojovskou představu o nepřípustnosti „bránění se zlu násilím“. Stanice Deutsche Welle věnovala nedávno cyklus programů sporům ohledně nutnosti přezbrojení a návratu k branné povinnosti v Německu. Ukázalo se, že většina německé mládeže nejenže nehodlá bránit vlast se zbraní v ruce, nýbrž dokonce preferuje cizí porobu, pokud se jim nepodaří šikovně a včas před odvodem vzít roha.
Ukrajinská agrese Ruska a příchod Trumpa sice tímto přesvědčením trochu zacloumaly, leč u mladých lidí ho zcela nevyvrátily – i nyní ozbrojený odpor vůči agresorovi preferuje jen 11 % dotázaných. Hlásné trouby pacifistů rády používají zdánlivě neprůstřelný argument: odpor nedává smysl, poněvadž pak záhy dojde na použití jaderných zbraní, a jaderná válka tak jako tak znamená zničení všeho živého. Včasnou kapitulaci pak je třeba vnímat jako bohulibý čin, jako záchranu života před jeho totálním zničením.
Nachlup stejnou logiku mimochodem používali pokrokoví rodiče současných mladých Němců v 80. letech minulého století, kdy se Američané chystali rozmístit své Pershingy v Evropě. Dodnes mám před očima obrázky německých náměstí, na nichž se protestující povalovali po dlažbě coby budoucí mrtvoly pod výmluvnými transparenty „Lieber Rot als Tot!“ (Je lepší být rudý, než mrtvý!). Skutečnost, že ratolesti těch včerejších „budoucích mrtvol“ vesele protestují i dnes, rakety-nerakety, nikoho ničemu nenaučila – protestující ani nejsou schopni nahlížet vlastní protest v historickém kontextu.
Mladí němečtí blogeři vysvětlují vrstevníkům, že nemá cenu válčit pro stát, který jim nezajišťuje školy, práci a vlastní střechu nad hlavou, což je prý jeho přímá povinnost. Na dotaz Deutsche Welle, co by dělal dotyčný, kdyby Rusko přece jenom přepadlo Německo, typickou odpovědí bylo: „Prvním mým hnutím mysli by bylo, že musím co nejdříve a co nejdál zdrhnout a vzít s sebou co nevíce přátel a příbuzných!“ Typické je mezi mladými přesvědčení, že každý stát v případě války brání především vlastní svrchovanost, území a existenci na úkor životů svých občanů. Jenže pravda je taková, že to je právě pacifista, kdo brání svou existenci na úkor životů svých spoluobčanů.
Tento postoj je natolik sdílený, že již generuje své opěvovatele. Tatáž Deutsche Welle uvádí příklad 27letého Ole Nymoena, jehož prvotina Proč nikdy nebudu bojovat za svou zemi, se stala bestsellerem letošního roku. V knize a v četných rozhovorech po jejím úspěchu uvádí své (nepříliš objevné) životní krédo: Je lepší kapitulovat, než zahynout ve válce! I ten nejhorší psí život je lepší než smrt! Statečnost Ukrajinců pokládá za čirou hloupost – udělali by lépe, kdyby utekli, nebo se vzdali! On sám nepokládá sebe za syna své vlasti, německému státu nedluží ani haléř a v zásadě nevěří na nějakou národní identitu: „Nemám víc společného s pomyslným průměrně statistickým Němcem, než s jakýmkoliv občanem jiného státu“. Jestliže Ole Nymoen, etnický Němec, necítí nic společného s německým státem, proč by takovou vazbu měl cítit nějaký tamní Turek nebo Syřan?
Velmi obdobný šokující obrázek mládežnických nálad nám dávají průzkumy jiných vážených agentur ESOMAR, Gallup Int., YouGov, WIN, WAPOR aj. – jen zlomek mladých dotázaných se hlásí k obraně vlasti. Výjimku tvoří jejich vrstevníci v zemích, které mají nedávnou zkušenost s agresivitou jejich imperiálního souseda, jako jsou státy Pobaltí a Skandinávie, nebo východní Evropy. Avšak i tam bojechtivost obyvatelstva je jen poměrná, větší než u zbytku, leč menší než ve světovém průměru.
Radost z celkového snížení agresivity pozorované u lidí Západu je totiž poněkud předčasná! Evropská mírumilovnost totiž vůbec nekoreluje s náladami zbytku světa, jehož dvě třetiny vykazují opačný trend. Srovnejte: bojechtivost Evropanů činí pouze 32 %, zatímco ve zbytku světa je to 61% obyvatel. Tento nepoměr má přinejmenším dva osudové důsledky: Zaprvé, taková do nebe volající demonstrace evropské slabosti je doslova pozváním k agresi! Zadruhé, rozdíl v světonázoru zcela znemožňuje vzájemné pochopení mezi diváky a obětmi války.
Výsledky průzkumu CENSIS, podle nichž 84 % Italů nehodlají v případě nouze bránit svou vlast se zbraní v ruce, totiž vyvolaly větší šok v Izraeli než v samotné Itálii! Většina Izraelců odmítá pochopit, jak je to možné – neklást agresorovi ozbrojený odpor, nebránit svou zemi. Vysvětlení je prosté: ani Evropané, ani Američané nejsou obětmi války, nýbrž jejími pozorovateli, diváky. Mezi realitou války a jejími obrazy nabízenými ke konzumaci působí silné politické filtry. Systém pacifistické propagandy a stranicky zaujaté sdělovací prostředky pokřivují obraz reality k nepoznání. Diváci válek ji dostávají ideologicky zabalenou do pojmů pacifizmu a antisionizmu, které jsou bezkonkurenčně zabudovány v celém systému západního školství, masových komunikací a životních zvyklostí.
Lidé, kteří si vážně myslí, že bránit svou zemi a své hodnoty je trapný přežitek, že násilí není radno klást silový odpor a je správné podvolit se cizí nadvládě, z definice nemohou ani chápat logiku a motivaci obětí cizácké zvůle, ani soucítit s nimi. Světu ovšem nevládnou pacifisté a dobrotrusové. To je důvod, proč i ty nejrozhodnější odsuzující rezoluce OSN umějí plodit jen další a další války. Proto ten, kdo „ve jménu míru“ je přípraven obětovat vlastní zemi a Chcimírové, milující mír za každou cenu, tím nevědomky zvyšují cenu, kterou za mír budou muset zaplatit skutečné oběti války.
Ti, kteří nenávidí válku, a nikoli agresora, který ji rozpoutal, jen posilují agresora a znejišťují mír. Kdo není ochoten bránit svou vlast, nemá právo soudit toho, kdo za ni bojuje. Mír je zajisté lepší než válka a život je lepší než smrt, jenže jsou to pohříchu pouhá novinová klišé ve světě, kde pokoj lidem dobré vůle není ničí prioritou. V takovém světě je ideálním místem pro absolutní pokoj hřbitov. Ten na Západě, kdo je ochoten platit za mír životy Židů nebo Ukrajinců, by se neměl divit, že o jejich rady nemají zájem.
