Martin Bartkovský: Chladný podzim s vůní ruské propagandy aneb Komunisti opět vystrkují růžky
Srpen je taková neděle kalendářního roku. Máte volno, většinou je venku hezky. Ale vy tak nějak tušíte, že těch pěkných věcí začne s prodlužováním stínů ubývat. Taková ta malá úzkost uvnitř vás, která říká, že teď se všechno mění a je potřeba se trochu přestat radovat. Myslím, že si ten pocit táhneme s sebou ze školních let. Je v nás tak zakořeněn, že snadno a rychle nezmizí, i když máme školní docházku desítky let za sebou. Letos to cítím tak nějak víc než jindy. Hlavně s tím, jak se blíží termín parlamentních voleb a společenská debata se nevede o tom, jakým způsobem mají politici přistoupit ke správě veřejných financí, investic a plánů, ale o tom, kdo bude koho zavírat a věšet. Jako by letošní podzimní vítr byl trochu chladnější než jindy.
Jedna z nejčastějších otázek, co dostávám na debatách či besedách s naším politickým podcastem Padni komu padni, je, co si počneme po volbách, až správu země převezme ta druhá parta. Přiznám se, že mám tendence to bagatelizovat. Novinařinu dělám profesně od roku 2011, a celý můj pracovní život tak rámuje působení Andreje Babiše v politice a změna, kterou do ní přivedl. Hrubost a agresivitu kampaní. Vulgaritu a absolutní nekompetentnost svých podřízených. Při sledování téhle společenské změny v politice jsem zvyklý na ledacos. Zvlášť když to bylo podporováno a živeno deseti lety prezidentování Miloše Zemana, který přál novinářům několikrát smrt, zcela otevřeně stál na straně Ruska při invazi na Krym a Donbas v roce 2014, u výbuchu ve Vrběticích se vysmíval smrti českých občanů i našim tajným službám, jen aby chránil ruské zájmy, a pro virtuální miliardy z Číny (které nikdy nepřišly) byl schopen těch nejservilnějších projevů. Po tomhle mám pocit, že přežijeme všechno. Po výrocích z posledních dnů o tom už ale nejsem přesvědčen na sto procent.
Je dost nepříjemné sledovat, jak v naší společnosti, za robustní kampaně ruských kybernetických sil, probíhá liberalizace dříve nemyslitelných postojů. Nejlépe je to vidět na lidech hlásících se k nekoalicím z SPD a STAČILO! V minulém čísle Reflexu jsme rozebírali jejich vliv na vystoupení Česka z Evropské unie. Tam jsou ale poměrně silné protiváhy v podobě českého ústavního systému. Mnohem nebezpečnější je to, co provádějí s většinovou českou společností. I když přes masívní reklamní a finanční snahy jim to dohromady dává necelých 20 procent, není to vůbec špatný začátek. Zvlášť když se k tomu přidá radikální skupina z hnutí ANO, kterou krotí jen Andrej Babiš. Až on sám z politiky odejde, a to se jistě někdy stane, mohou tam tyto tendence převážit.
Opravdu mi nepřijde vtipné, jak členové komunistické strany rozhlašují, že jim nestačí drobečky, ale že si vezmou celou pekárnu. Jak vyrábějí videa se členy současné vlády ve vězení. Jak v sobě komunisté chtějí zapalovat Jana Palacha. Jak popírají Ruskem páchané a dobře zdokumentované válečné zločiny na Ukrajině. Nebo jak relativizují 23 let sovětské ozbrojené okupace Československa. Ruskem financovaná média v Česku překlápějí tisíce propagandistických článků, které ohýbají veřejnou debatu směrem v jejich prospěch. Zkažený a dekadentní Západ nemá smysl, lepší je stabilní a konzervativní Východ. A svých sluhů tu mají Rusové i po třech a půl roce intenzívní války paradoxně čím dál tím víc.
Tyto hlasy ve sněmovně budou. A budou znít nahlas. A často. Viděli a slyšeli jsme to už tohle volební období a s přicházejícím chladným podzimem to bude ještě víc. Proto je potřeba být odolnější než kdy dřív. Závěr léta trávím na severu Polska. Nejen tady si hrozbu z Kremlu uvědomují mnohem intenzívněji. V tomto duchu se nesly celé prezidentské volby, které zemi rozdělily téměř přesně na poloviny v celé řadě otázek. Jen na jediném se všichni shodnou: putinovské Rusko je zlo, které nemá v civilizovaném světě co pohledávat. I když se zrovna prezidentem stal více protiukrajinský kandidát, než by si přála současná vláda. Daleko víc byly volby vnitropolitické než geopolitické. U nás to takové vůbec není.
Může to znít neuvěřitelně banálně, že jsou letošní volby v Česku více o tom, kam budeme patřit, ale o ničem jiném vlastně nejsou. Pokud byste chtěli volit na základě správy veřejných financí, je to výběr mezi slabými reformami a rozhazováním na jedné straně a nulovými reformami a velkým rozhazováním na straně druhé. Není to příliš radostná zpráva, ale takový už konec léta bývá.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
