Panoptikum Vladimíra Mertlíka: To je odvaha! Proruský „disident“ Václav Klaus si zaslouží velký obdiv
Během přednášky na křtu své knihy „Od Beneše po Ukrajinu: 80 let od konce 2. světové války“ se autor Václav Klaus pozastavil nad tím, že nedostal pozvánku na slavnostní večer k 80. výročí konce 2. světové války – Dne vítězství, konaný na Pražském hradě za účasti prezidenta Petra Pavla, když utrousil: „Osmého května se pořádá jakýsi večer k osmdesátému výročí konce 2. světové války. Bývalý prezident není pozván na Pražský hrad…“ aby naléhavou otázku na důvody své – podle něj diskriminace – nechal viset významně v prostoru. Vzápětí však nenechá posluchače na pochybách a nechtěně si některými výroky odpoví sám.
Nechme stranou možnost, že Pražský hrad zřejmě předpokládal, že 8. května, v den konání jakéhosi večera, bude Václav Klaus již na cestě na Rudé náměstí s cílem užít si 9. května oslavy konce Velké vlastenecké války. Pak by ovšem vzhledem ke Klausově trvalé přítulnosti k politice Vladimira Putina bylo na pováženou spíš hanebné nepozvání Klause z Kremlu.
Václav Klaus výše uvedené potvrdí i tím, když během přednášky zdůrazní, že viníka 2. světové války vidí jednoho: „Nezpůsobili ji dva diktátoři a dvě země. Tu válku způsobil jen jeden z nich. Světové mocnosti vyhlásily válku Německu, ne Sovětskému svazu.“
Byť podle Klause není jeho dílo o 130 stranách prací historika, ale pohledem na celou epochu, lze jeho výrok vnímat několika úhly pohledu a ptát se:
- Způsobil válku Adolf Hitler paktem Ribbentrop–Molotov?
- Způsobil ji Josef Vissarionovič Stalin paktem Molotov–Ribbentrop?
- Způsobil ji Adolf Hitler přepadem Polska?
- Způsobili ji Spojenci vyhlášením války Německu?
- Způsobil ji Josef Stalin doražením Polska?
- Způsobil ji Josef Stalin přepadem Lotyšska, Estonska, Litvy, Rumunska a Finska?
- Způsobily ji Spojené národy tím, že za to vyloučily Sovětský svaz?
Není pochyb, že Velká Británie a Francie vypověděly 3. září 1939 válku jen Německu a měly k tomu přinejmenším dva důvody. Učinily tak na základě spojeneckých smluv s Polskem poté, co Německo nereagovalo na výzvu k ukončení agrese z 1. září 1939. Sovětský svaz zatím jen až do 17. září zbaběle čekal na zdecimování polské armády wehrmachtem, aby pak dle tajných dodatků smlouvy Ribbentrop–Molotov obsadil a zmasakroval východní polovinu Polska. Zatímco se Velká Británie a Francie chystaly na válku, Sovětský svaz s nacistickým Německem uzavřel 28. září 1939 Smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie, díky níž se začal připravovat na anexi Estonska, Litvy, Lotyšska a Rumunska (Besarábie). Poslední kapkou v poháru trpělivosti pak bylo přepadení Finska bez vyhlášení války 30. listopadu 1939, za něž byl Sovětský svaz vyloučen 14. prosince 1939 ze Společnosti národů.
„Báli jsme se toho, co se tady odehrává,“ uvedl mj. Klaus, čímž zřejmě navazoval na svůj výrok z VŠE, kde v listopadu 2024 pronesl jinou nehoráznost, hodnou komouše Josefa Skály: „Vracíme se zpět a máme blíž k 50. letům než k roku 1989,“ aby významně dodal: „Proto bylo důležité knihu vydat rychle… Už teď jsou náznaky, že kampaň (rozuměj proti knize) nebude úplně přátelská.“
V knize pomocí neuvěřitelných konstruktů vytváří konotace mezi 2. světovou válkou a současnou ruskou agresí proti Ukrajině: „Troufáme-li si – alespoň někteří – už tři roky říkat, že to není naše válka a že to u nás za svou válku považují jen lidé jako Rakušan, Pekarová Adamová, Fiala a Černochová, Pavel a Koudelka… pak jsme automaticky stavěni do role nepřátel,“ stojí v knize, v jejímž závěru Václav Klaus dodává: „Jen odolní jedinci si dovolí nesouhlasit.“ Disidentu Klausovi, jemuž hrozí v demokratické totalitě současné vlády, tolik blízké 50. letům, jistá smrt oběšením, je třeba vyslovit obdiv a úctu za jeho odvážná slova: „Za nejhorší považuji to, že se válka stává normálem. To je něco, co bylo nejen před dekádami, ale před několika lety nemyslitelné,“ adresovaná zřejmě do Kremlu.
Výjimkami bylo jen několik málo událostí: občanská válka v Jugoslávii (1946), občanská válka v Řecku (1946), puč v Československu (1948), Korejská válka (1953), Budapešťský masakr (1956), Berlínská krize (1961), Karibská krize (1962), Bratrská pomoc Československu (1968), válka v Afghánistánu (1979), válečný stav v Polsku (1981), válka v Gruzii (2008), okupace Krymu (2014), státní puč v ukrajinských regionech Luhansk, Donbas a Doněcko (2022) a přepadení Ukrajiny (2022), necháme-li stranou desítky více či méně úspěšných pokusů o násilné převraty a puče v Africe, Asii, Blízkém a Středním východě. Ve všech případech zmíněné události také nezpůsobily dvě země, ale jen jedna odpověď ze tří v tajence je správná: a) Lichtenštejnsko, b) Sovětský svaz, c) Nové Hebridy…
„Nechceme opakování hrůz světové války,“ vysvětluje europoslanec za komouše v hnutí Stačilo! Ondřej Dostál svou cestu do Moskvy, kde se chce zúčastnit oslav konce Velké vlastenecké války. Učiní tak prý uctěním padlých sovětských vojáků a na vojenskou přehlídku nepůjde… a ta částka taky nesouhlasí, chce se dodat. Na otázku, proč neuctí padlé vojáky sovětské armády se vší úctou k nim položením květin v pražských Olšanských hřbitovech, odpověděl Dostál, že neví úplně přesně, kde to je.
Když reportér Jiří Hynek položil v Karlových Varech ruským turistům otázky na válku na Ukrajině a prezidenta Vladimira Putina, dostalo se mu místo odpovědi úderu pěstí a škrcení, které trvalo až do příchodu policie. Údajně šlo o Rusy žijící v Německu, u nichž se podle Hynka setkal vždy se silnou podporou Putina. Mají-li být dle ruských švábů s českým občanským průkazem všichni Ukrajinci a podporovatelé Ukrajiny na frontě, nabízí se hned dvě otázky. Proč tito bojovníci nejsou v ruských zákopech a co dělají u nás, na území nepřátelského státu? Proč jako ruští státní příslušníci nejsou vykázáni i v případě, že sem opravdu jako švábi proklouzli Schengenskou skulinou?
