Skončil soud s oblíbeným politikem a verdikt soudu je pravomocný. Vinen. Trest? Tři roky nepodmíněně. Je to vlastně důvod k potlesku? Není. Protože při tomhle procesu se stalo všechno, co se stát nemá.
Předně se jednalo o oblíbeného politika. Člověka s pověstí, mocí, s veřejnou podporou. Názor lidí na to, zda to udělal či neudělal, se odvíjel od toho, co si o něm mysleli. Už to předjímá, že oběti to neměly nijak lehké od začátku. Nahlásit to znamená projít si výslechy, znaleckým zkoumáním, ale taky tím, že se vaše jméno může kdykoliv objevit v titulcích. Což se mimochodem stalo u jednoho odloženého případu.
Při trestním řízení, zejména u známého pachatele či pachatelky, má obviněný tu výhodu, že je ten, kdo říká svou verzi mnohem hlasitěji a volněji, než mohou oběti. Ty o procesu nesmí mluvit, často ani nemohou a do toho bojují s bagatelizací nebo žádají soud o něco tak prostého, jako je neuvedení jejich jména u dveří do soudní síně nebo aby byly odděleny od člověka, který jim ubližoval.
Na začátku to vypadalo dost bledě. Ale v průběhu procesu jako kdyby se něco změnilo. Média se rozhodla nevyprávět příběh z pohledu člověka, který možná udělal (v té době ještě nebyl pravomocně odsouzen) něco strašného. A naštěstí se tato kauza ani nestala předmětem politického boje, byť by to v době, kdy zákonodárci schvalují důležité zákony zvyšující ochranu obětí sexualizovaného i domácího násilí, bylo tak jednoduché. Soud se k procesu postavil tak, jak bychom nakonec chtěly u všech případů. Nebagatelizoval. Uznal, že má trest i svou satisfakční funkci. Přiznal odškodné. Odsoudil chování pachatele. Ženy, které tenkrát Dominika Feriho nahlásily, byly z těch, které mohou za velkou změnu. Zda jim je dostatečnou útěchou nepodmíněný trest, což v jiných případech spíše nevídáme (cca 60 % případů znásilnění končí podmíněným trestem), nevíme. Skoro mám pocit, že ani ne. Tohle je vítězství vykoupené příliš vysokou cenou. Ale pokud se ta změna dokoná, jednou se mohou ohlédnout a říct si, že pomohly ostatním.
Protože co potřebují ostatní oběti sexualizovaného násilí? Stejné zacházení, jako když se jedná o medializovaný případ. Citlivost, nulovou bagatelizaci. Systém se má kolem nich obalit a chránit je. Potřebují soudce, kteří se v problematice vzdělávají. Chápou, proč oběti nemohou odejít z násilného vztahu. Vnímají, že pocity viny jsou u nich dostatečné i bez toho, aby je vinil vyšetřující policista nebo nedejbože státní zástupce, který má zastupovat zájmy veřejnosti. A zájmem veřejnosti je, aby se to už nikdy nikomu nestalo. K tomu mírný trest nestačí. Ne ve všech případech, třeba u několikaletého znásilňování.
Stejně tak, a to napsat musíme, sledujeme jeden trend. Byť se netýká Dominika Feriho, ale on se totiž svět a celá tahle problematika netočí kolem něj, naštěstí. Pachatelé se nám doznávají. Hned na začátku celého procesu. A pak následuje ten mírnější trest. Jaký to je asi pro oběti pocit, když rozhodne jedna věta u soudu, ale nikoliv chování k nim při páchání trestného činu? Opravdu si jako společnost myslíme, že lze přiznáním se slzou v oku dostatečně odčinit několik let soustavného fyzického i psychického násilí? Protože pokud je pravdou to, že o trestu pro Dominika Feriho rozhodla jeho arogance a jeho smích, pak je to spíš smutná zpráva o tom, co je pro nás důležitější. My máme jasno. V centru by měl být ty hrdinky, které se odhodlaly tím vším projít, aby to už ostatní zažívat nemuseli.
Děkujeme hrdinkám. Držíme palce celému systému, aby se i on z tohoto případu poučil. Další stovky, ne-li tisíce se možná teď odhodlávají také něco nahlásit. Pojďme je nesoudit, pojďme jim pomoct.
Autorka je spoluzakladatelka iniciativy Pod svícnem
