V aktuálním čísle Reflexu odpovídají politici, ekonomové, osobnosti kultury a obecně veřejného dění na anketní otázku Jaké je podle vás největší plus a největší minus našeho členství v Evropské unii?. Jak 20 let ČR v EU hodnotí Helena Třeštíková, Václav Marhoul, Dana Drábová, Miroslav Kalousek, Kovy, Maxim Velčovský nebo David Černý? Radka Denemarková své hodnocení rozvedla do následujícího komentáře.
„Jsem ráda, že se po zkušenostech totalit dvacátého století Evropa sjednotila na hodnotách demokracie, svobody, lidských práv, základech právního státu,“ píše mimo jiné Radka Denemarková, spisovatelka, literární historička, scenáristka, překladatelka, dramaturgyně a držitelka celkem čtyř cen Magnesia Litera. A dál?
Prostor umožňující důstojný život
Jsou to trpké situace, do kterých nejen český národ zahnalo minulé století. Sice fyzicky přežil mnohaletý „žalář“ (šestiletý za nacismu a čtyřicetiletý za komunismu), ale je to jako s člověkem; vrátil se do svobodného světa jako psychicky vyhořelá troska, schopná a ochotná jen urvat pro sebe, co se dá. Ale pouze svobodná společnost má schopnost sebenápravy. Zažila jsem dobu před rokem 1989, kdy jsme byli satelitním státem Sovětského svazu, vím, co je tísnivý pocit nesvobody, a proto si demokracie a volného cestování tolik cením. Kdykoli se vracím z jiných kontinentů, uvědomuji si, jaké mám štěstí, že žiju v Evropě. V porovnání s řadou jiných zemí je to prostor, který umožňuje důstojný život. Demokracie a lidská práva, svoboda, rovnost před zákonem, stejná práva pro všechny, solidarita a suverenita jsou to nejcennější, co v Evropě máme.
EU krotí obludné projevy nacionalismu
Jsem zastánkyní EU i proto, že věřím na tlak vnějšího světa a ukázalo se i na řadě oborů, které jsou vystavené zahraniční konkurenci, jak je její vliv pozitivní. Krotí také obludné projevy nacionalismu. Jsem přesvědčená, že Česko se má rozvíjet ve větším prostoru, potřebuje odlišný pohled, aby bylo konfrontováno s elitářstvím a iluzemi o vlastní velikosti.
Sjednocená Evropa je úspěšnou odpovědí na naši historii a naši polohu, a pokud z EU společně nevytvoříme silného a plnohodnotného hráče na světové scéně, budeme jen jakýmsi míčem pro hry ostatních mocností. Těší mě, že mladí mají plné zuby toho, jak o EU mluví jen lidé, kteří ji očerňují. Nechtějí, aby jim jejich naděje a budoucnost ukradli populisté nebo všeobecná letargie. Někdy panuje rozčarování, že se mladí o EU nezajímají, považují ji za spolek vzniklý na základě hospodářských potřeb. Ale oni o tom nepřemýšlejí, jsou prostě Evropany. Studují, cestují (i díky Erasmu) a přátelí se napříč zeměmi. Nejde jen o jednotu, jde o společný zájem. V tom se EU ze svých zásad nevychyluje, stále nám připomíná důležitost sjednocení na demokratických základech.
Minusem EU jsme občas my sami
Nikoliv politické, ale obchodní zájmy, ekonomika a trh určují směr zásadních rozhodnutí, což se v případě spolupráce (nejen) s Ruskem ukázalo jako fatální (občas mi připadá, že Putin trestá Ukrajince za vše, co se po roce 1989 stalo ve východoevropských zemích). Nebezpečné je redukování života na byznys ve jménu demokracie. Demokracie má chyby, ale to neznamená, že ji zničíme, chyby se mají odstraňovat. EU je jako rodina a některé země se chovají jako puberťáci, kteří chtějí jen využívat výhody, čerpat finance, ale nenést žádnou zodpovědnost. Minusem jsme tedy občas my sami. Je těžké budovat demokracii v zemích, kde demokraté nejsou. Stačí se podívat na vývoj autoritářských režimů v Maďarsku nebo na Slovensku. EU podcenila takové nebezpečí a neměla kontrolní, ochranné a sebezáchovné mechanismy (dokonce ani v oblasti čerpání dotací).
Co v Evropě nechápu, je takzvaný euroskepticismus. To jsou rezidua totalitního myšlení a dnes je oživují pokrytečtí pravičáci v národoveckém kostýmu. Touží po životě v diktaturách? Jsem v první řadě Evropanka, nejen Češka, ale jako bychom dnes znovu museli definovat evropanství.
Stále nechápeme, že my jsme Evropa
Jednotlivé problémy musíme a máme kritizovat, ale pokud zpochybňujeme celý smysl evropské integrace jako takové, jako bychom zapomněli, že existovalo dvacáté století a jak často byla východní Evropa obětovaná. Navíc demokratická hnutí v dalších východoevropských zemích potřebují vzor, aby se nevzdala. Jinak není naděje vůbec. Tuto odpovědnost bychom si měli uvědomit. Nechci, aby to vyznělo jako obvinění, ale jako prosba. Stále nechápeme, že my jsme Evropa. Hranice sice zmizely, ale ne v hlavách. I v jednadvacátém století mnozí nabírají sebevědomí z negativního křiku, pro změnu vůči Bruselu, vůči všemu cizímu, staví pomyslné zdi a hranice, jedinou jejich spojnicí je nenávist vůči bruselské vrchnosti, přestože žádná neexistuje. My jsme Brusel.
Cesta k demokracii je dlážděna bitvami, ale také solidaritou a hlubší zodpovědností za svět, na což se často zapomíná. EU potřebuje jiné hodnoty než jen ekonomický pragmatismus. Chybí sebeuvědomování společnosti a naděje, že se lze vztahovat k něčemu pozitivnímu. Ekonomický pragmatismus je nebezpečný, stejně jako nová forma autoritářských a diktátorských režimů. Je samozřejmě snazší stěžovat si na EU jako na vzdáleného nepřítele, naparovat se, že to „Evropě osladíme“, než přijmout vlastní díl odpovědnosti, solidarity. Jsem za EU vděčná. Nutí nás myslet na ostatní.
